Pondělí 12/11/2012

Jak si žijou sparťani aneb ze života hmyzu

Jmenuju se Martin, ale asi mě spíš znáte pod přezdívkou Tottenham. Pocházím z pražských Stodůlek z celkem dobrý rodiny, páč oba rodiče fušujou do doktořiny, ale se mnou to jde od mala spíš z kopce. Možná za to může nejstarší brácha, kterej byl na začátku devadesátejch let skínem. Jeho historky ze skinheadskejch dob jsou nezapomenutelný. Jinak mám ještě ségru, ale o tý snad radši ani psát nebudu.

Od svejch šestnácti se chodim prát za pražskou Spartu, takže někdy od roku 2001. Asi by ze mě na Spartě nikdy nic pořádnýho nebylo, protože, i když jako správnej magor jdu takřka do všeho, žádnej velkej rváč nejsem. Jsem spíš malej a obtloustlej a při férovce jeden na jednoho mívám většinou potíže. Že žádnej dobrej fajter nejsem, by mohla potvrdit i šéfová plzeňskejch hooligans Pája. Sice jsem jí nakonec sám zrubat dokázal, ale při rvačce s ní jsem si vykloubil rameno, a tak, i když jsem jí nakonec udolal, výsledné pocity z mého výkonu byly hodně rozpačité. Aby toho nebylo málo, tak si na mě od začátku mý fotbalový kariéry zasedl Bergy, jeden z tehdejších šéfů sparťanský chuligánky, kterej mi mimo jiné přebral i holku.

 

Já a můj nejoblíbenější nástroj

Kudlička

V roce 2003 se ale na internetu objevilo diskusní forum hooligans.cz, kde jsme spolu s kladenským ACS Jirkou Cvokem vytvořili nerozlučnou dvojku. Protože na rozdíl od většiny sparťanů dokážu vyplodit souvislou větu bez gramatických chyb, stal jsem se rázem jedním z „nejpopulárnějších“ sparťanů na internetu a můj význam pěkně stoupnul. Přes fórum jsem se seznámil třeba s maskotem Národního odporu Tomášem, mezi přáteli přezdívaným Bodák, a postupem času jsem si začal psát víceméně s celou republikou. Sice ještě pořád existujou sparťani, kterým nevoní kamarádíčkování s každým koštětem, který má profil na hooligans.cz, ale co. Vždyť díky fóru jsem si našel kamarády i u našich rivalů ze Slávie nebo mezi nenáviděnými Bohemáky.

 

Já s kámošema, zleva Banánek z NO Praha, někdejší stylovej sportovec Cvok z ACS, Židožid Bodák z NO Praha, Petr Rýč z B&H+NO+NK+AN+DS+DSSS a dnes vášnivý zahrádkař, Pumlíč z SKS, Dunaj z Tempa a konečně já, Tottenham.

Selátka

Právě široká síť kontaktů mi přišla vhod, když jsem konečně začal pracovat. Při práci jsem si dokonce dodělal maturitu, protože z matematickýho gymplu mě vcelku pochopitelně vyhodili. Holt jsem byl dycky blbej na jazyky a i moje oblíbená němčina mi vůbec nešla. Když na to teď zpětně koukám, měl jsem vůbec kliku, že mě někde do pracovního poměru přijali. Přece jenom čtyřikrát soudně trestanej maník není žádná hitparáda. Ale kladenskýmu Jirkovi to jako mýmu šéfovi evidentně nevadilo.

Co se mejch excesů týče, tak těch bylo samozřejmě hodně, ale ruka zákona mi jich nakonec kromě několika výtržností spočítala jen pár. Taky bych za prachy, co jsem nasypal právníkům, objel třikrát svět, ale jsou věci, na kterejch se prostě nevyplatí šetřit. První soud jsem měl za to, že jsem v Olomouci zbil pankáče se šálou Sigmy. Během podmínky za toho Olomoučáka jsem spolu s kámošem zbil houslistu z Národního divadla kvůli jeho homosexuální orientaci a nakonec jsem v Teplicích zbil otce od rodiny se šálou Hooligans. Ten zmetek byl stejně jako já v podmínce a tak mě naprášil, že jsem ho složil na zem a vyloženě zlomyslně mu šlápl na hlavu. To poslední byla dokonce pravda, protože mi přišel drobet tmavší...

Na završení všeho mě šikovnej právník vysekal z těžkýho ublížení na zdraví za to, že jsem v roce 2005 svým nerozlučným přítelem pěstním bodákem bodl do zad nějakýho feťáka. Dredaře vůbec šikanuju rád, snad celá republika zná moji vánoční historku, kdy jsem jednoho leváka hodil do kádě s kaprama. Bohužel se mi ho nepovedlo utopit, páč kádě byly mělký a ten hajzl se dycky odrazil ode dna. Jediný, co mě mrzelo, že jsme nejspíš pořádně vyplašili ty nebohý kapry.

Důvod, proč nemám rád dredaře, pankáče a podobnou špínu, je celkem prozaickej. Samozřejmě jsem za svojí kariéru mnohokrát sám inkasoval. V tomhle ohledu si nemůžu „vynachválit“ pražskou Antifu, jejíž sportovci mě před barákem ztřískali nehorázným způsobem. Nasral mě i První máj v roce 2004. Tehdy jsme si to konečně mohli s levotama rozdat face to face jen kousek od Staroměstskýho náměstí, protože Filip Vrána svolal do Prahy elitní anti-antifa úderku. Nutno přiznat, že jsem z ní byl asi ten nejmíň nebezpečnej. Ale když došlo na lámání chleba, vzali jsme před AFA nohy na ramena všichni, ať už šlo o chuligány Brna, Olomouce, Sparty nebo Slávie. Nakonec jsem byl rád, že se mi při mý váze povedlo zdrhnout. Ke všemu se mi ještě během úprku podařilo vytrousit donesený klíč na kola, který jsem si „půjčil“ z tátova auta.

 

Já zamlada jako součást anti-antifa úderky na 1. máje 2006, po mé pravici se směje Lara Croft. Po mé levici Igor, jeden z dnešních šéfů ACS. Nebožtík Sumeček z JKG Brno už zatemňovat obličej nepotřebuje.

Anti-Antifa

Pochopitelně jsem se to těm šmejdům z Antify pokusil párkrát vrátit. Dokonce jsem asistoval i při útoku na jeden punkovej koncert na Kladně, ale za opravdovou vendetu to při nejlepší dobrý vůli vydávat nemůžu. Neúspěchem skončil i pokus Filipa Vrány opanovat tuzemskou HC scénu a z koncertu kapely Terror jsme museli se svěšenejma ocasama potupně odtáhnout. Takže když někde vidím nějakou menší levotu, hne se ve mně svědomí a všechno zlo prostě musí ven.

Co se tejče nakládaček, tak slušnou práci na mý maličkosti odvedlo i Dinamo Záhřeb, jejichž partičku jsme jako sparťani zkusili napadnout. Šlo se výjimečně na zbraně a sparťani to nějak neustáli a zdrhli. Na místě jsem zůstal já, jeden mladej drzej sráč s přezdívkou Buznny a eště jeden sparťan, kterej ale v současnosti dluží fanouškovskýmu sdružení ACS nějakejch sto litrů. Každopádně chorvatskou masáž vlastním teleskopem, kterej mi ve víru boje zabavili, mohu všem zájemcům o kvalitní držkovou jen doporučit.

No, asi ste si všimli, že většina mejch historek má jednoho společnýho jmenovatele. Sebekriticky musím přiznat, že ani mojí maličkosti se nevyhnuly problémy s chlastem. V prostředí, kde se pohybuju, to ale není nic mimořádnýho, podobně to má tak každej druhej. Teda až na některý namyšlený pozéry, co si hrajou na „strejtedž“, jako třeba ten přizdisráč Vrána. Taky už jsem mu to párkrát vpálil, čímž se pochopitelně rozšířil seznam lidí, který mě moc nemusí. Nu což, já je taky nemám rád.

Nicméně zpátky k mým problémům s chlastem. Dodneška si vyčítám, že jsem nalitej jak dělo dal pěstí kamarádce ze Sparty Laře Croft (i když ta se možná tahala s víc frajerama z konkurenčních klubů než já), když se mě snažila zklidnit. Ten večer jsem se totiž úplně vylitej a polonahej popral nejdřív s výlohou a pak jsem běhal v mínus pěti po ulici a mlátil náhodný kolemjdoucí. Po několika takovejhle historkách jsem se radši rozhodl omezit pití tvrdého alkoholu (mezi kámošema se většinou vymlouvám, že beru nějaký prášky) a domluvil jsem si návštěvy u psychologa. A když už jsme u toho, koho všeho jsem zbil, neměl bych zapomenout ani na mýho bráchu. Ten mi (opět) na Vánoce vožralej poblil kalhoty a já ho za to dobil do sraček, bratr nebratr. Nevím proč, ale docela dlouho mi to famílie nemohla zapomenout...

 

Já s Larou Croft a kámošem z Nitry

Xerox

Nesmim zapomenout ani na dnes už legendární nepokoje v severočeským Janově, kterých jsem se samozřejmě taky zúčastnil, stejně jako většina NS chuligánů z Česka a Slovenska a kde jsem si aspoň trochu spravil chuť. Přece jenom chuligáni uměj fízlům zatopit mnohem víc, než posraný skinheadi, který tak maximálně hoděj po želvounech šutr. Chuligáni se fyzickýho kontaktu s těžkooděncem nebojej a v Janově to bylo krásně vidět. Bohužel mi ale právník doporučil nejet do Přerova, kterým vrcholily tehdejší protirómské pogromy organizovaný Dělnickou stranou, Autonomními nacionalisty a Národním odporem. Přeci jen jsem měl dva dny před soudem, kdy na mě pražskej protiextrém hodil vykonstruovaný obvinění za dělobuch, vhozenej na hrací plochu během zápasu na Letný. Naštěstí mě z toho právník a spolehliví svědci z řad ACS dostali.

Ale abych se konečně dostal k tej mojí rachotě. Společně se sparťanskou šlechtou a pár náplavama jsme opanovali sklad studia Moderna, kterej se nám povedlo celkem úspěšně rozkrást. Trvalo to pár let a do šméček s matracema, a dalšíma doplňkama, jsme na Aukru zapojili půlku NS a chuligánů z tejhle republiky. Do kšeftu se vrhli třeba i moji kámoši z Ostravy a věřte tomu, že jsme si všichni přišli na slušný love (teda až na našeho zaměstnavatele). Nejsme přece žádný zasraný cigoši, takže jsme jeli fakt ve velkým. Vždyť z cizího krev neteče. Jo, to byly časy. Měl jsem prachy, dotoval kámoše v krimu, zařizoval výrobu ACS samolepek a triček, pučoval NS sockám, který se jen málokdy měli k vracení a vůbec jsem si žil jako britskej lord. Pak ale přišlo zúčtování a já skončil bez práce. S mým rejstříkem a horko těžko udělanou maturitou jsem se nejevil jako zrovna perspektivní zaměstnanec.

 

Já ve svých oblíbených kraťasech čekám na bitku, spolu s kámošema ze Sparty a Žižkova

ACS

Naštěstí jsem se seznámil se zakladatelkou ženský NS organizace Womenside, která má celkem dobrej flek v jedný PR agentuře. Dokonce jsme spolu nějakej ten rok bydleli v takovým hezkym baráčku za stadionem na pražskym Třebešíně. Shodou okolností to byla bejvalka od jednoho populárního slávisty přezdívaného Diář. I tak se dalo využít známostí z fóra. Letos na jaře už mě ale dluhy a další problémy donutily udělat radikální řez a rozhod sem se ji naposledy ojebat. Věděl jsem, že si Martina šetří prachy na školný a na daně. Tak sem jí je ztopil. A řekl jsem si, „když už, tak už!“ a na její občanku si pučil ještě nějaký love navíc. Dohromady to hodilo pěknej balík a tak sem se po zalepení těch nejhorších dluhů zdejchnul, se skoro milionem na hotovosti, z Prahy na jih Čech.

Samozřejmě, že moje slečna nebyla jedinej hejl, kterýho jsem na ty svý psí voči ukecal. Třeba bejvalýho kolegu ze skladu Žanka jsem přesvědčil, aby pro mě na svý jméno pučil v bance čtvrt mega, že to budu splácet. Všechno klaplo, akorát jsem zatím nezaplatil ani korunu a týpek teď kvůli mě nemá ani na nájem. Love „na právníka“ mi beznávratně pučil i zmiňovaný nestor Tomáš Bodák. Přijde vám to jako prvotřídní kurvárny? Máte recht, ale tak to mezi náma chulošema prostě chodí. Prachy jsou na prvním místě a o cti se jenom plká. Kdybych vám měl vyprávět, kolikrát někdo ojebal mě, asi byste nevěřili. A když je někdo blbej a nechá se, tak je to beztak jen jeho chyba!

Bohužel mi pšenka nekvetla ani v Třeboni, prachy se nějak rozkutálely a já se nakonec musel vrátit domů. Snažím se teď uchytit jako pingl v jedný lepší pražský hospodě. Dočasně bydlim na ubytovně a tak nějak přemýšlim, co se životem. Chlast a „blikance“ mě donutily začít navštěvovat psychiatra, až tak hluboko jsem klesl. Jak všichni víme, žádnej strom neroste do nebe a i já jsem se, podobně jako brněnskej kápo Čenda Hustý zvaný Loupežník nebo ten exbohemák a šmelinář Mikina, dostal z pozice korunního prince svýho klubu až na post tý největší mrdky a chcana, kterej se ke svejm bejvalejm „kámošům“ nemůže ani přiblížit.

Ani na fóru už to pro mě není dobrý. Za prvý spoustě lidí visím peníze a za druhý na mě prasklo rozesílání nahatejch fotek děvčat, který jsou na fóru registrovaný. Třeba fotky Káči Prašivkový, co bydlí někde u Ostravy, jsem poslal jednomu staršímu sparťanovi, co používá přezdívku Komp, a ten kokot neměl nic lepšího na práci, než jí to vyblejt... Chápete to?!? Ale on mě tenhle Pavel Majer, stejně jako většina starejch sparťanů, neměl nikdy moc v lásce a s oblibou se do mě strefoval. Ale i tak se můžu chlubit relativně slušnym skóre, protože z fóra mám na kontě pět dívčích skalpů a teď výjimečně nemyslim rvačky.

 

Kéž bych tuhle fotku nikdy nerozesílal všem kámošům

Nahota

A proč vám tohle všechno vyprávim? Jestli můj příběh nakopne aspoň jednoho chuligána přemejšlet nad budoucností a smyslem svého konání, nebudu tohle vyprávění pokládat za zbytečné. A že mi za něj můj psychouš udělí modrej čtvereček, asi ani nemusím dodávat. Žijte blaze mí spolubojovníci, já už se na vás můžu koukat tak maximálně v televizi a vzpomínat na krásné časy, kdy jsme na Final Four v Praze šikanovali židovský fanoušky z Tel Avivu. Jo, dostali tehdy betelně a nejvíc čuměl ten židák, co mu kámoš rozbil hubu a na závěr nakládačky mu ukázal na bicáku vytetovanej hákáč. Z toho by byl dneska skandál na mezinárodní úrovni. Je mi z toho všeho trochu smutno, ale budu se přes to muset přenýst, protože život jde dál!

S pozdravem
Váš angreštový chlapec

Tak už si asi nenechám vytetovat hákáč na bicáka...

Hákáč

 

Související články:

Podobný příběh, tentokráte z prostředí brněnských chuligánů