Článek je původně psán pro internetové noviny Britské listy, jeho autor je redaktorem A-kontra.
Nevládní organizace Člověk v tísni spustila kampaň, pro niž si vybrala velice aktuální téma: neonacismus, ultrapravici, rasismus, xenofobii. Při sledování výsledků chvályhodně motivované aktivity se ale těžko zbavit pocitu trapnosti; klip k písni Jana Budaře Brožurka zde a dva klipy zde a zde ve stylu pořadu Chcete mě? vyvolávají spíše nepříjemné otázky.
Zkusme je zformulovat: Nečelí se tu náhodou stereotypnímu myšlení založenému na primitivní propagandě jinou primitivní propagandou vytvářející nové stereotypy? Nejsou tyto stereotypy občas až mrazivě podobné těm ultrapravicovým? Není snaha portrétovat neonacistu jako někoho, kdo je od "nás“ (slušné společnosti) vzdálený a cizí, jen snahou vytěsnit fakt, že příčiny soudobého neonacismu jsou v naší společnosti, právě tak jako byl Hitler produktem (jakkoli zvráceným) západní civilizace a jejích praktik? Není to snaha zakrývat si nepříjemný fakt, že toho můžeme mnoho s (neo)nacisty sdílet? Neskrývá se za takovým přístupem odmítnutí se s tímto faktem vyrovnat?
Není výsměšné zpodobňování neonacistů jako blbců, kteří s "námi“ nemají nic společného, pokračováním v xenofobii střední vrstvy, kterou dříve rozehrávali nacisté vůči Židům či Romům? Nepředstavuje agresivní způsob vyloučení alternativ, jaký je v krajní podobě vlastní právě neonacistům?
Kampaň kromě toho nabízí zajímavé porovnání – můžeme vedle sebe postavit aktivity ohromné profesionální nevládky financované z grantů a aktivity sociálního hnutí, v němž všichni pracují dobrovolně a ve svém volném čase.
Kampaň dělá z neonacistů hlupáky, kteří neumějí do pěti napočítat.
Diskriminační stereotypy
Neonacisté jsou v daných klipech hlupáci, ve většině případů neschopni artikulované věty. Stylizace do pořadu Chcete mě? je nezastřeně staví na úroveň psů. Jeden "nabízený“ naziskinhead je nezvladatelně agresivní, druhý jen opakuje bláboly.
Jak už upozornila kolegyně na blogu Bloody Mary zde, takový přístup vede k podceňování neonacistů – lidé zpracovaní touto kampaní nebudou připraveni na ty neonacisty, kteří jsou intelektuálně na výši. Propaganda Člověka v tísni jim vnucuje, že inteligence se pojí s politickým názorem. To je jednoznačně nepravda, historie jasně ukázala, že i vysoce inteligentní lidé mohou mít zcela nepřijatelné politické názory. Nacista a přední filozof minulého století Martin Heidegger je jedním z mnoha příkladů. Ne, že by vysokoškolské vzdělání bylo zárukou inteligence, vysokoškoláky Kalinovského a Vávru ale můžeme jen stěží stavět vedle blekotajících idiotů z klipů Člověka v tísni.
Navíc je otázka, zda není skutečně poněkud nevkusné posmívat se někomu za hloupost a v čem se takový typ posmívání liší kupříkladu od posměchu kvůli tělesnému postižení. Hloupost totiž také obvykle bývá založena na vrozených charakteristikách a lidé mají často omezené možnosti s ní něco udělat. Nikdo nemůže za to, s jakou inteligencí se narodil a potažmo by za ni neměl být vystavován posměchu. Může za to, jak s ní naložil a zde věru nevede hranice mezi chytrými a hloupými.
Výsměch hlouposti je ve skutečnosti měšťáckou variací na neonacistický kult síly. Tak jako se neonacisté vysmívají slabým, kteří neobstojí proti jejich fyzičce, vysmívá se středostavovská společnost "informačně slabým“, těm, kteří si nedokázali osvojit klíčovou sílu/moc informačního věku: schopnost rozumět informacím a symbolům a manipulovat s nimi.
Všichni neonacisté jsou navíc oblečeni ve skinheadské módě. To vůbec neodpovídá aktuálním reáliím, mnozí předáci hnutí (Filip Vávra) skinheadskou subkulturu výslovně odmítli a ti nejnebezpečnější neonacisté ve skinheadském dávno nechodí. Naopak existuje celá řada antirasistických skinheads, které může fixování stereotypu neonacista = skinhead vážně poškodit. Velmi dobře si to uvědomuje i glosátor kampaně z neonacistického Národního odporu, když s posměchem píše zde: "nechtěl bych patřit mezi těch posledních pár jedinců, hlásících se k hnutí skinheads, nepolitickým Oi, marxistickým S.H.A.R.P.’s, a kdo ví, čemu ještě...“ Ironií osudu, právě z řad antirasistických skinheads se rekrutovala zatím patrně poslední oběť neonacistů, Jan Kučera zde. Oblečením byl postavičkám vysmívaným v klipech podobnější než jeho vrah a další neonacisté…
Videoklip k písni Jana Budaře Brožurka navíc nezastřeně homofobními prvky ironizuje "mužné přátelství“ mezi skinheads a tím přispívá k představě, že neonacisté ve skutečnosti utajeně holdují homosexualitě (toto obvinění má dlouhou tradici, táhnoucí se od Hitlerovy diskreditace SA-manů až k publicistice Jiřího X. Doležala). Navíc svlékání jednotlivých mužů a jejich tulení se k sobě při tanečních pohybech zobrazuje klip jako něco odpudivého – jako kdyby na neonacistech nebyly nepřijatelné jejich názory (zahrnující homofobii), ale jejich údajné homoerotické chování. Namísto aby kampaň útočila na neonacisty za jejich homofobii, útočí na ně s využitím homofobie.
Peklo jsou ti druzí
Citace Jeana-Paula Sartra v mezititulku patrně nejlépe shrnuje poselství kampaně Člověka v tísni. Neonacisté jsou něčím mimo nás – my přece nejste tak hloupí jako ti blbečci z videoklipů, sugeruje nám kampaň. Je tomu ale skutečně tak?
A odkud se tedy ti neonacisté vzali, když nám jsou tak dokonale cizí? Představují jiný živočišný druh (jak by naznačovalo přirovnání ke psům)? Spadli z Marsu? Narodili se s inteligencí v pásmu debility?
Taková odpověď nás může uklidnit, při konfrontaci s realitou ale neobstojí. Historický nacismus i soudobý neonacismus ve skutečnosti vycházejí z určitých trendů v moderní společnosti. Ty různě upravují a radikalizují, stěží ale můžeme naši společnost zcela vyvinit. Kult síly, na němž nacismus stojí a padá, je trochu zvrhlou verzí kultu úspěchu, kterému v té či oné míře posluhujeme všichni. Antisemitismus, ani diskriminaci Romů, ani jiné podoby rasismu, ani útoky na mentálně postižené si nevymyslel Hitler, to vše bylo v západní společnosti přítomno již před ním a mohlo to navázat na bohatou tradici rozdělování a vylučování, které je celá západní judeokřesťanská civilizace plná.
Vyhlazování celých národů si Západ odzkoušel v koloniích předtím, než se mu Hitler začal věnovat v jádrovém území Západu. Jistě, neonacisté jsou odporní rasističtí fanatici. Neudělali si ale svůj světonázor a přístup ke světu z předsudků a přístupů, s nimiž se mohli v jejich "soft“ podobě setkávat v rodinách, ve školách, v hospodách, ve sdělovacích prostředcích? A nemůže se agresivním fanatikem stát každý, bez ohledu na svůj konkrétní politický názor? Není hloupost a nesnášenlivost rozdistribuována jaksi "napříč politickým spektrem“? A nebylo by užitečnější a méně laciné útočit na méně zjevné projevy nesnášenlivosti, než jsou takové, jaké v krystalicky čisté podobě prezentuje všemi odsuzovaná skupinka na okraji společnosti?
Snaha vidět v neonacistech hlupáky, kteří s "námi“ (slušnou společností) nemají nic společného, představuje především neochotu podívat se do zrcadla připustit si, že každý z nás v sobě má možnosti a dispozice stát se také (neo)nacistou. Za snahou o démonizaci nacistů je přítomen děs z nás samotných, hrůza z toho, že jejich zločinů a zvěrstev se nedopustili zvířata či UFO, ale lidé, a to velmi často normální, spořádaní lidé, jak ukazuje např. kniha Modernita a holocaust Zygmunta Baumana – tedy že jsme jejich pachateli mohli být za určitých okolností my sami. Právě toto poznání a z něj plynoucí snaha potlačovat v sobě to, co nás přibližuje nacistům či jejich novodobým následovníkům, je tím nejdůležitějším poučením z nacismu. Poučením, které je aktivitami typu dané kampaně zakrýváno a překrucováno.
Kampaň Člověka v tísni ve skutečnosti spíše než aby vyvracela přístupy, které jsou v rozvinuté podobě charakteristické pro neonacisty, s těmito přístupy sama pracuje. Na neonacisty útočí xenofobním způsobem – ukazuje, jak jsou odlišní, a proto nepřijatelní. Jak ukazuje např. Immanuel Wallerstein, celé dějiny západního kapitalismu (a dodejme – patrně veškeré dějiny různých hierarchicky organizovaných společností) jsou poznamenány nejrůznějším rozdělováním lidí na více a méně cenné. Podobně jako se buržoazie vysmívala Židům a Romům pro jejich odlišnost (a tento posměch od ní převzali neo/nacisté a udělali z něj jeden z klíčových prvků své ideologie), bude se dnes "slušná společnost“ smát náckům. Nikoli za to, že jsou nesnášenliví, nikoli za to, že jsou rasisty a xenofoby. Bude se jim namísto toho xenofobně vysmívat za to, že jsou informačně slabí, že jsou "hloupí“, že jsou odlišní od ideálu většinové společnosti.
Nic více, nic méně. Kampaň Člověka v tísni není kampaní proti xenofobii, je sama xenofobní kampaní.
Kampaně se připravovala rok a její rozpočet je 2 milinony korun. Součastí je i klip Jana Budaře.
Pojmenování problému: Extremismus
Organizátoři kampaně mluví o "pravicovém extremismu“. Přejímají tak pojem ministerstva vnitra a některých politologů, který má politickou spíše než popisnou funkci. Pojem je to především problematický – jeho hlavním vymezením není vlastní náplň, ale odlišnost od středního proudu (extrém znamená okraj). Pojem sugeruje, že je správné za všech okolnosti držet se uprostřed, "v normě“, a naopak ocitnout se "na okraji“ je automaticky špatné. Takový přístup umožnil společné zaškatulkování neonacistů i jejich odpůrců – a jejich společné policejní šikany. Pojem je to navíc neobyčejně vágní – na prvním seznamu extremistů v historii ČR (roku 1994) se setkali nejen neonacisté a antifašisté, ale také třeba ekologové či obránci lidských práv. Dodávat tomuto ideopolicejnímu pojmu jakoukoli legitimitu jeho dalším používáním znamená přispívat k omezenosti, vylučování a nesnášenlivosti. Svět bez extrémů a potažmo extremistů je ideálem všech totalitních režimů.
Nevládní MacDonald vs. aktivita zdola
Kampaň Člověka v tísni nepřináší krom několika propagandistických stereotypů nic nového. Mnoho peněz se utrácí za klipy, které nepopírají základy neonacistických přístupů, naopak je svou vlastní podobou spíše stvrzují. Přední profesionální nevládní organizace, proslulá kvalitním PR a "luxováním“ grantů jiným nevládkám, se příliš nepředvedla.
Člověk v tísni v tom není ojedinělý. Jiným příkladem nevládního "antifašismu“ (nevládní organizace samotné by patrně použily pojem "anti-extremismu“) je aktivita Českého helsinského výboru. Zatímco za minulého režimu byl odkaz k helsinskému procesu posilou pro dobové "extremisty“ z Charty 77 a odjinud, dnes bojuje Český helsinský výbor za opravdu vznešený lidskoprávní cíl – cenzuru internetu. Právě to je jediný možný výklad newspeakové formulace "iniciace právního postupu s cílem eliminovat zjištěné extremistické projevy na internetu“ zde. Údajná obrana lidských práv se v tomto případě stala jasným prostředkem pro jejich potlačování, pro omezování prostoru svobody. Až se znovu ocitnou na seznamu extremistů bojovníci za lidská práva, bude už jaksi pozdě brát podobné kampaně zpět.
Zcela jiný typ antifašismu představuje Antifašistická akce. Skupina, která bývá vládou sama řazena mezi zlé a zavrženíhodné extremisty, nebojuje proti neonacistům ani vytvářením propagandistických stereotypů, ani škemráním u "zodpovědných míst“, aby konečně zakročila a cenzurovala.
Členové této organizace nejsou placení z grantů, své práci se věnují ve volném čase. Za jejich činnost je nečeká ani společenské uznání, jaké je vyhrazeno konformním nevládním výrobcům dobra. Namísto toho se mohou obávat nejen msty neonacistů, ale i policejních represí – ostatně, právě v reakci na nesmyslnou policejní razii na antifašistickém benefičním koncertu v klubu Propast roku 1996 tato antifašistická organizace vznikla. Za dvanáct let od svého založení, a zejména v posledních dvou letech, dokázala Antifašistická akce rozvinout rozsáhlou a především zcela konkrétní činnost proti neonacistům – počínaje šířením myšlenek svobody jako antiteze neonacistického úsilí o vládu tvrdé ruky, přes kvalitní monitoring konkrétních organizací a jednotlivců aktivních v neonacistickém hnutí až po konfrontování jednotlivých demonstrací či srazů.
Ano, i Antifašistická akce pracuje s pomocí výsměchu – tento výsměch ale není založen na xenofobním stereotypu, ani na laciném vykonstruování odstrašujícího psychologizujícího obrázku, ale na tvrdé práci s konkrétními informacemi, na analýze konkrétních situací, jednotlivců a činů. Práce nese ovoce. Antifašistická akce byla v poslední době schopna opakovaně doložit, že svolavatelé neonacistických pochodů jsou opravdu neonacisté, což znemožnilo kamuflovat dané akce různými záminkami
zde l
zde l
zde l
zde l
zde l
zde.
Podařilo se jim poukázat na neonacisty v policii zde, v armádě
zde l zde či na radnici zde.
Zatímco Člověk v tísni dokázal v otázce antifašismu dostat do médií jen své promo, Antifašistická akce se stala pro řadu novinářů citovaným zdrojem věcných informací. Dokonce i tam, kde se Antifašistická akce dotýkala velmi citlivých témat, jako když odhalila židovský původ čelného neonacistického antisemity (svého času dokonce odsouzeného za antisemitské články) Tomáše Kebzy zde nebo na to, jak si aktivista homofobní organizace Národní korporativismus Kamil Čech sháněl po internetu sexuálního partnera zde a zde - právě v tomto případě ovšem antifašisté napsali patrně nejkontroverznější text, který mezi některými jejich sympatizanty vyvolal rozladění, kritika je dostupná zde, dokázali se však obejít bez kolektivních stereotypů a bez toho, aby utvrzovali různé podoby společenské xenofobie, prostě pouze poukázali na pokrytectví konkrétních neonacistů. Můžeme jen doufat, že inspirativním se stane přístup radikálních a alternativních antifašistů z Antifašistické akce a ne grantový marketing Člověka v tísni.
Článek byl původně psán pro internetové noviny Britské listy, jeho autor je redaktorem A-kontra.