Dne 17. listopadu chtějí neonacisté opět demonstrovat v našich ulicích. Tentokrát ne oslavovat začátek vyhlazování židů jako před týdnem, ale pro změnu za svobodu slova, která ovšem v jejich pojetí neznamená nic jiného než obhajobu totalitarismu, hlásání nadřazenosti jedněch nad druhými, rasismus a popírání holocaustu.
Ublíženě nám budou podsouvat svoje teze o potlačování svobodného názoru mládeže a o policejním teroru. Jaká opovážlivost ze strany těch, kdo by veškerou svobodu nejraději viděli zadupanou hnědým terorem a těch kterí notoricky lžou o historii i přítomnosti.
Antifašistická akce nadcházející sobotu žádnou veřejnou protiakci nepořádá. Vzhledem k tomu, že již nemůžeme splnit nahlašovací povinnost pět dní před akcí, případné neohlášené veřejné shromáždění by bylo velmi pravděpodobně terčem státních represí proti antifašistům a vedlo by k masovému zatýkání. Prosíme vás, neberte to jako distanc od vás nebo strkání hlavy do písku. Uvídíme se v ulicích příště! Pokud sami uspořádáte nějaké spontánní akce proti neonacistům, v tento den, držíme vám palce!!!
Místo toho jsme se rozhodli uctít památku obětí režimu, který zahájil svou vládu teroru popravami studentů 17. listopadu 1939 v Praze. Tyto popravy byly reakcí nacistů na protesty proti okupaci, které vyvrcholily 28.října střelbou do manifestantů. Všichni znají jméno zavražděného studenta medicíny Jana Opletala. Ale kdo dnes zná jméno dělníka Václava Sedláčka, který byl tehdy také zastřelen na stejném místě? Sedláček byl pohřben v tichosti za silné asistence gestapa, nebyl nijak významný a byl to „jenom“ pekařský učeň. Nikdo z jeho nejbližší rodiny nepřežil válku a jeho hrob byl v 60. letech zrušen a dnes už není ani kam položit květinu. Nechceme si jen připomenout studenty a inteligenci, kteří v té době často s malou českou variantou fašismu souhlasili, chceme si připomenout všechny bezejmenné, kteří se útlaku postavili, přestože třeba nepatřili k prvorepublikovým elitám. Chceme si připomenout nejen bojovníky proti fašismu za 2. světové války, kteří jsou uctíváni oficiálně, ale i všechny další, kteří se postavili proti diktaturám a za svobodu.
Jestliže oslavujeme bojovníky protifašistického odporu, jak potom můžeme zapomenout na ty, kteří se staví na odpor dnes a to nejen proti neonacistickým násilníkům, ale proti všem utlačovatelským systémům, státu, kapitalismu a vládám. O kolik je jednodušší jít na Národní třídu a tam pohodlně a bezkonfliktně zaslzet při vzpomínce na mýtické studenty a herce, než se postavit současným nepřátelům naší svobody a přemýšlet nad perspektivami dnešního boje proti legálním násilím udržované autoritě, donucování a omezování svobod.
Tuto sobotu si budeme připomínat smrt Carla Giulianiho, kterého zabila policejní kulka při antikapitalistických protestech v Janově roku 2001. Nyní, po šesti letech, běhá jeho vrah stále na svobodě, zatímco italský stát pokračuje v represích proti náhodně vybraným 25 aktivistům, kterým hrozí vysokými tresty za jejich podíl na janovských protestech.
Také si připomeneme vraždu antifašisty Carlose Javiera Palomina, který byl zavražděn minulou neděli neonacistou v Madridu. Žádný studentský vůdce, jenom kluk, který se nebál postavit se za práva na svobodu jiných, ještě méně privilegovaných, než byl on sám.
17. listopad pro nás není Dnem boje studentů za demokracii, ale dnem připomenutí všech známých i neznámých hrdinů boje za skutečnou, ne jen vítězi uznávanou svobodu. Na rozdíl od neonacistů nevyznáváme kult smrti, mučedníků ani oslavování padlých. Pro nacisty je smrt a sebeobětování tím konečným, žádoucím výsledkem. My oslavujeme život, ale připomínáme si i naše padlé. Připomínáme si je nikoliv prázdnými frázemi politiků, ale každodenním úsilím o lepší svět, který si neseme v našich srdcích.
Při příležitosti 17. listopadu uspořádáme tichou pietní vzpomínku na bojovníky za svobodu. Na provokace neonacistů budeme adekvátně reagovat.