Radikální pravice zažívá v některých evropských zemích výrazné změny. Neonacisté a neofašisté hromadně odhazují ideologická břemena, mění image, směr svého aktivismu a snaží se svou činností více zasahovat do reálných sociálních problémů. Jedním z příkladů nejúspěšnějšího přerodu radikální pravice je italská neofašistická scéna, v jejímž čele se v současné době nachází hnutí Casa Pound.
I když jeho podoba souvisí s historickým a politickým vývojem Itálie, pro progresivnější české neonacisty představují obrázky pravicových autonomních center a vysokoškoláků kráčejících pod italskou trikolorou doslova vytouženou podobu hnutí.
Italské radikální pravici se podařilo během několika let nakročit směrem do veřejného prostoru. Úspěšně balancuje na pomezí mezi oficiálními institucemi, politickými stranami a pouličním aktivismem. Zatímco na jedné straně se snaží dosáhnout přijetí mezi širší pravici a působit jako legitimní společenská síla, která usiluje o řešení palčivých sociálních problémů (imigrace, bydlení pro chudší rodiny), na straně druhé zaměřuje pozornost na mládež snahou o moderní design svých tiskovin, množstvím kulturních akcí, budováním komunity a antikapitalistickou a protistátní rétorikou. Sama sebe nálepkuje jako nonkonformní pravici (Destra non conforme), nebo také „Fašisté třetího tisíciletí“. Těmito slovními spojeními a agendou se neofašisté snaží naznačit odlišnost od tradičních parlamentních stran, poukázat na svoji pokrokovost a zároveň na své pevné kořeny ve fašismu. V tomto novém a lépe vypadajícím balení však neofašisté stále nabízejí stejnou ideologii vypjatého nacionalismu, korporativismu a nesnášenlivosti.
Squatty pod národní vlajkou
Casa Pound křičí.
Lidstvo musí být osvobozeno.
Trh zabíjí duši.
Zákon zisku smete všechny překážky, které mu stojí v cestě.
Pracující, lidi, komunity.
Láska, štěstí, oběť a diverzita. Zničeno.
(Casa Pound: Kdo jsme)
Hnutí Casa Pound si dalo do názvu jméno amerického básníka Ezry Pounda, který od 20 let žil v Itálii, podporoval fašistický režim a ve svých rádiových relacích nešetřil antisemitskými výroky ve stylu „veliký žid rozložil každý národ, do kterého se mu podařilo vetřít…“1 S dalšími osobnostmi veřejného života na zdech, mezi kterými nechybí ani JRR Tolkien2, přišlo hnutí Casa Pound na svět v roce 2003 během prvního obsazení státem vlastněné budovy v Římě. Neofašisté dobře pochopili, že squatty a autonomní centra, která jsou doménou radikální levice, plní důležité funkce jako zázemí hnutí, prostory otevřené veřejnosti nebo místa, kde se utužují sociální vztahy mezi aktivisty. Následovaly další okupace, z nichž některé byly pojmenovány jako OSA (Occupazioni Scopo Abitativ, tedy „sloužící k bydlení“) a některé jako ONC (Occupazioni Non Conformi; ty mají plnit úlohu kulturních a sociálních center). Postupem času se pravicové squatty pod značkou Casa Pound rozrostly z hlavního města do celé Itálie a staly se specifickou politickou platformou.
Důležitou roli při vzniku hnutí Casa Pound hrála hudební scéna, která se kolem prvního obsazeného domu vytvořila. Kapela ZetaZeroAlpha se svým zpěvákem Gianlucou Iannonem tvořila svorník mezi subkulturou, antikomunistickou rétorikou a politickou militantností. Právě zpěvák ZZA se stal jedním z charismatických vůdců Casa Pound. Na hudební scénu se Casa Pound snaží navázat s dalšími kolektivními aktivitami, které zahrnují vše možné, od společných večeří, přes exkurze do hor až po politické debaty o bojích utlačovaných národů. (Mezi oblíbené patří například otázka okupace Palestiny.) Zajímavější je ovšem podpora karenských povstalců, kteří bojují proti barmské vojenské vládě. Casa Pound skrze příbuzný italský projekt Popoli, který je napojen na další organizace jako Zentropa nebo Projekt Apache, pomáhá financovat jejich boj pořádáním benefičních přednášek a večírků s tím, že na karenském boji je zdůrazňován jeho etnický a antiglobalizační charakter.
Fotka pořízené na benefiční přednášce předsedy organizace Popoli. Heslo na tričku: „Karen Army: 0 % drugs 100 % identity“ je parafrází oblíbeného hesla nové pravice „0 % rasismu, 100 % identity“, které vyjadřuje opuštění primitivních rasistických teorií na jedné straně, ale na druhé straně boj za tzv. evropskou identitu. V souvislosti s Kareny heslo „0 % drugs“ vyzdvihuje to, že Karené odmítli pro financování svého boje používat prostředky získané obchodem s drogami.
Hlavním mobilizačním prvkem Casa Pound se ale stal boj za právo na bydlení a tzv. sociální hypotéky. Ty by formou dotovaných bezúročných půjček zajistili bydlení chudým rodinám ve státem vlastněných domech. Není třeba dodávat, že v podání Casa Pound by se mělo jednat o právo pouze pro „bílé italské rodiny“. Nicméně dlouhodobá kampaň Casa Pound, která měla celostátní charakter a byla podpořená přímými akcemi v podobě okupací státních budov, přinesla neofašistům úspěchy v podobě částečného akceptování jejich návrhů v rámci diskuze vládní koalice. Během této kampaně se také podařilo zaujmout část neimigrantských pracujících, pro které je cena bydlení a jeho dostupnost důležitým tématem.
Casa Pound se kromě pořádání konferencí po celé Itálii chlubí také počtem svých členů. Představitelé hnutí tvrdí, že mají až 2000 členů a desítky tisíc sympatizantů.
Kořeny státně kritické a sociální neofašistické politiky můžeme hledat v podobě sociální republiky Salo a v dalším vývoji neofašistických skupin.
Fašismus jde i bez Mussoliniho
Mussolini při pokusu o udržení vlády nad částí Itálie, který probíhal pod kontrolou třetí říše, dal vzniknout Italské sociální republice. Její hlavní ideologický koncept z roku 1943, tzv. Veronská charta, byl tvořen 18 body, které vyjadřovaly antikapitalistické tendence fašismu. Kromě korporativismu v sobě nesl program přerozdělování půdy a omezení soukromého vlastnictví. Na tento dokument po konci druhé světové války navázalo Italské sociální hnutí (Movimiento sociale Italiano), které se částečně snažilo prosazovat sociální verzi fašismu. Tato politická strana se ale především stala v roce svého vzniku, tj. 1946, útočištěm pro poražené fašisty, kteří se nechtěli vzdát svého přesvědčení, a později také pro nově vznikající neofašistické skupiny.
Poválečná pozice neofašistů však zůstávala dlouhou dobu nevýznamná a jako politická síla zůstávali neofašisté izolovaní a marginální. Hlavní agendou v době, kdy v Itálii sílily dělnické boje a nacházela se zde nejsilnější evropská komunistická strana, se stal antikomunismus. Některé neofašistické skupiny ve jménu hesla „abychom zjednali pořádek, musíme nejdřív přinést chaos“ se podílely na teroristických útocích, nebo alespoň napadaly dělnické radikály. I přes silné antikomunistické postoje si MSI držela rétoriku antiimperialismu a antiamerikanismu, který je vyjádřen slovy oblíbeného teoretika Juliuse Evoly. Evola především kritizuje materialismus, individualismu a odcizení v americké společnosti. Paralelně v té době krystalizuje politický směr tzv. Třetí cesty (Terza Posizione) který za svůj slogan přijme jasné sdělení: „Ani rudá fronta, ani reakcionismus“.3 Právě TP jako jedna z mála neofašistických skupin podílejících se na MSI trvá na tom, že musí opustit militantní ghetto a zapojit se do reálných sociálních bojů. Ve straně tak vzniklo napětí mezi sociálnější, protistátní frakcí a pragmatičtější skupinou, která stále považovala institucionální politiku za nejlepší způsob boje. Strana se pak v roce 1995 rozpadla a byla nahrazena Národní aliancí (Allenaza Nazionale) a radikálnější a antikapitalistickou Fiamma Tricolore.
S chuligány a politiky proti imigrantům
Zatímco institucionální politika se v Itálii v 90. letech zmítala v krizi a korupčních kauzách, radikální pravice byla schopna reagovat na nové sociální a ekonomické podmínky, které dovedla analyzovat, pojmenovat a interpretovat. Kromě toho, že do veřejného diskursu přinesla pojmy jako „evropská identita“ nebo „ilegální imigrace“, věnovala svoji pozornost také nově vznikajícím skupinám uvnitř dělnické třídy, jako jsou prekarizovaní a flexibilní pracující4. Parlamentní pravice se mezitím vyšvihla do sedla moci, u kterého se drží dodnes, a dala v čele s Berlusconim vzniknout tzv. pluralitní pravici, která v sobě zahrnuje odlišné pravicové politické směry schopné existovat v jedné koalici.
I když si samotná Casa Pound drží od parlamentní politiky odstup, nachází s pravicovými stranami stejnou řeč například v otázkách imigrace. Zajímavým příkladem jsou nepokoje z roku 2010 v městečku Rosarno. Imigranti převážně z Afriky zde pracovali na místní sklizni pomerančů v nehumánních podmínkách a setkávali se s rasismem a nesnášenlivostí ze strany místních obyvatel, která vyvrcholila postřelením dvou imigrantů. Následovaly nepokoje a demonstrace plné střetů s policií, které vyvrcholily násilným napadáním imigrantů ze strany místních obyvatel. Casa Pound neváhala a vyslala do míst delegaci, která měla vyjádřit solidaritu s místními obyvateli. Po delegaci neofašistů následovala státní intervence nesená v duchu represí a deportací, již rámovaly Berlusconiho rasistické projevy, které hovořily o ilegální imigraci a kriminalitě.
Obecně se Casa Pound snaží promlouvat do politiky a tvářit se jako legitimní síla, ale nechce se jí přímo účastnit, a zachovává si tak statut hnutí ulice. Při bližším pohledu lze ale rozeznat rostoucí vazby na pravicové strany, které se vytvářejí především na lokální úrovni. Osobnosti Casa Pound a radikální pravice obecně můžeme nalézt na komunálních kandidátkách vládnoucích politických stran Lidé svobody (Popolo della Libertà) nebo Ligy severu (Lega Nord). Na chvíli Casa Pound porušila svůj distanc od parlamentní politiky a vstoupila do strany Fiamma Tricolore, ze které však po volebním neúspěchu zase rychle vystoupila.
Jedním z rysů Casa Pound je také antikapitalistická rétorika, která kromě bojů v bytové otázce kritizuje komodifikaci života a občasně se snaží podporovat dělnické boje. Jedním z příkladů angažmá by mohlo být symbolické obsazení prodejny Fiatu na začátku roku 2010 v Turíně, při kterém aktivisté Casa Pound protestovali proti propouštění zaměstnanců a plánům automobilky přesunout výrobu do zahraničí – sloganem bylo „Fiat nenávidí Itálii“.5 Větší pozornost začínají neofašisté také věnovat formě prezentace svého aktivismu. Klíčová je pro ně práce s médii a vytváření médií vlastních, což se odráží v tom, že Casa Pound oficiálně provozuje on-line televizi i rádio a dva tištěné časopisy. I ve výběru jazyka, kterým hovoří a sdělují své myšlenky, nechtějí zůstat pozadu, takže místo ideologických koncepcí se snaží sdělovat chytlavá hesla, abstraktní myšlenky a povzbuzující zvolání. (Viz ukázku z Kdo jsme)
Obsazení prodejny Fiatu v Turíně členy Casa Pound.
Neméně zajímavé je složení hnutí Casa Pound. Na vytváření komunity a aktivismus se podařilo Casa Pound přetáhnout část podporovatelů radikálně pravicové strany Národní aliance, pro které je tato politická strana příliš neprogresivní. Militantní část hnutí je z velké části personálně živena fotbalovými chuligány. V Římě tak v řadách Casa Pound můžeme najít mnoho členů fašisticky orientované fanouškovské skupiny S. S. Lazio Roma Irridicubli.
V poslední době také Casa Pound zaznamenává úspěch u středoškolských a univerzitních studentů, pro které vytvořila svoji sesterskou organizaci Blocco Studentesco. Blocco Studentesco, které vzniklo v roce 2006, například vyzdvihuje své úspěchy během studentských voleb do samosprávných univerzitních orgánů v Římě, ve kterých podle některých zdrojů získalo až 28 %6 hlasů a několik mandátů. Blocco Studentesco se také svezlo na vlně protestů proti škrtům ve školství a komercionalizaci školství, které se v Itálii odehrávají od roku 2008.
Ne všichni se ale s přítomností neofašistů na studentských demonstracích smíří. O tom svědčí tzv. události z Piazza Navona. Říjnové mobilizace studentů proti Berlusconiho reformě totiž vyústily v protesty stovek tisíc studentů v centru Říma. Blocco Studentesco se snažilo „nepoliticky“ vetřít do čela demonstrace, což narazilo na odpor antifašisticky naladěných studentů. Zhruba 60 neofašistů ozbrojených tyčemi a vybavených helmami poznalo, že na demonstraci vítáni nejsou, a byli fyzicky napadeni. Tento střet se později aktivisté Blocco Studentesco snažili využít ve dvou sděleních. V jedné rovině prezentovali vlastní militanty jako hrdiny, kteří bojovali s přesilou, ve druhé se snažili zobrazit své ozbrojené militanty jako oběti antifašistické agrese.
Předtím a potom. Piazza Navona.
Co by čeští neonacisté rádi?
Psát o Casa Pound není důležité jen proto, že představuje nejvíce progresivní a na úspěch aspirující projekt radikální pravice v Evropě, ale protože i částečně rezonuje v českém neonacistickém prostředí. Mezi největší obdivovatele italských „non-conformistů“ patří bezesporu vůdcovské duo autonomních nacionalistů Michal Glas a Jiří Bunda. To, že podoba hnutí, které se snaží zapustit sociální podhoubí, je jim sympatická, je znát na podobě jejich nejnovějšího projektu revolta.info a typu aktivismu, ke kterému směřují. Po vzoru italských aktivistů Casa Pound, kteří pomáhali při přírodních katastrofách, tak například vyslali svojí úderku do záplavami postižených oblastí v loňském roce. Ne náhodou mají také kladenští neonacisté (z jejichž okruhu pocházejí) na tričkách italské heslo „Non Conforme“. Snaží se také přibližovat úspěchy hnutí Casa Pound na nově spuštěném webu revolta.info, který nahradil centrální stránky Autonomních nacionalistů. Kromě nich také hojně publikují o Casa Pound mostečtí neonacisté Radical Brux a marginální neofašistické weby jako Národní myšlenka a Delský potápěč, který se ovšem zaměřuje spíše na teoretická díla Ezry Pounda, Julie Evoly a dalších. V Itálii mají neonacisté dokonce svého „koně“ – českého studenta Jakuba Wondreyse, který studuje v Římě politologii a je členem hnutí Blocco Studentesco, za které kandidoval do univerzitní samosprávy.
Kladenští neonacisté skládají své pocty ikoně italského fašismu Mussolinimu cestou na proslulý neonacistický hudební dýchánek Venneto summer fest. Na fotce z roku 2009 zapaluje svíčku Karel „Kloub“ Liďák a růži pokládá vůdce AN Michal Glas.
Neonacisté toužící po moderní podobě hnutí však při diskuzích a pohledu do vlastních řad musí uronit slzu. I když se podařilo prosadit a praktikovat částečnou proměnu jejich hnutí v některých aktivitách a podobě7, širší změnu diskursu a svého politického směřování neonacisté neakceptují a nejsou jí v současnosti v našem prostředí schopni. Vypovídá o tom i diskuse roku 2010 příznačně nazvaná Casa Pound – inspirace z Itálie na foru hooligans.cz (ponecháno v původní podobě):
Brněnský neonacista Paradox8 to komentuje slovy:
Expanzi podobnych „hnuti“ (byt sebe vic sympatickych a pokrokovych) nevidim, az tak realnou. Nehlede na to, ze Casa Pound je vice-mene zalozeno na socialnim pristupu, coz si myslim, ze by u nas moc lidi neoslovilo, protoze vetsinu primitivu v hnuti laka otevreny „extremismus“..
Další diskutující Dyk přiznává, že největší problém zůstává v neschopnosti neonacistů:
Šlo by to. Asi ne jak v Itálii. Je jasné, že u nás jsou jiné podmínky a jiná mentalita lidí. Přesto pokud by se tím někdo zabýval jistě by našel „českou cestu“. Aby se zjistilo zda je úspěšná, chtělo by to čas a obětavost lidí. A to by byl asi největší problém. Nikolv systém.
1.) Citováno dle: http://www.english.illinois.edu/maps/poets/m_r/pound/radio.html
2.) Italští fašisté si Tolkiena na panteon svých osobností přivlastnili, než že by tam opravdu patřil. Na druhou stranu můžeme najít zmínky o tom, že Tolkien vyjadřoval podporu Frankovu režimu, a někteří autoři nacházejí v Tolkienových knížkách paralely, které údajně naznačují rasovou klasifikaci lidí (Barbarský svět versus civilizace). Tolkien sám rasový podtext svých knih odmítal.
3.) Slogany, které navazují na třetí cestu, se objevují i na transparentech Casa Pound nebo příbuzné studentské organizace Blocco Studentco: „Ani rudá, ani černá. Jen svobodné myšlení.“
4.) Pojem prekarizace – viz. článek Trojitá krize v Akci! č. 14
5.) Více o antikapitalismu neonacistů v Akci! č. 13 – článek NS antikapitalismus.
6.) Výsledky voleb dle článku "Antisemitism and racism, Italy 2009". Tuto informaci také uvádějí hlavně české neonacistické/neofašistické weby; hovoří o konci nadvlády levice mezi mladými lidmi. Realitou je však, že koalice socialistických a komunistických studentů je stále vítězem voleb.
7.) Více o tomto fenoménu v článku "Velká nazi vykrádačka".
8.) Neonacistovi Paradoxovi jsme věnovali článek „Jak jsem podnikal s Fandou Bobkem a jiné příhody.“
Napsáno podle: Casa Pound and the New Radical Right in Italy
Vyšlo v časopisu Antifašistické Akce AKCE! č.14
Autor: Richard Kocourek
TIP: Časopis AKCE! (č.13, č.14) a další propagační materiály AFA objednávejte na tomto mailu:
eshop[zavináč]antifa.cz
