Evropa dostala minulý rok pořádnou facku – nikoli neviditelnou rukou trhu, ale viditelnou rukou naštvaných lidí v ulicích. A je to dobře. Zasloužila si jí. Opojená tím, že na jejím území se přeci už nemůže nic stát, najednou musela hasit požár v londýnském Tottenhamu, chlácholit mládež bez perspektivy na náměstí španělských měst či umravňovat Řeky a Řekyně, kteří s blížícím se bankrotem již nemají co ztratit.
Byť nerada, musí nyní odhodit masku matky demokracie, která dozrála tím, jak se završily dějiny sňatkem demokracie s neoliberálním kapitalismem. Musí si zvykat na novou situaci, ve které již nestačí arogantním způsobem pečovat o svět, vyvážet demokracii, jít příkladem a poučovat ostatní země o tom, co zase nepochopily, když se jim naštvaní lidé bouří v ulicích. Prohnila zevnitř, demokracie se stala divadlem politicko-ekonomických elit, skončila poválečná hojnost, která dočasně zacpala ústa neprivilegovaným vrstvám společnosti, přišla ekonomická krize – lidé to prokoukli a vyšli vzteklí do ulic. Dějiny Evropy neskončily, budoucnost je nepopsaná a nepředvídatelná.
Chudí lidé z periferií anglických měst již mají plné zuby béčkového života v zemi, kde na ně na každém rohu čeká reklama na skvělý život, kariéru a bohatství. Na nic z toho nikdy nedošáhnou. Je to jen iluzorní sen, ze kterého se přišli jednou provždy probudit do ulic. I mladí lidé z jižní Evropy definitivně zjistili, že pro ně v budoucnosti Španělska není místo. Na co studovat školy, když o práci nezavadíš ani když máš dva tituly? Nemít životní perspektivu je k vzteku. Zaplněná náměstí jsou důkazem. Na nejtenčím ledě nyní přešlapuje Řecko. Bankrot je za rohem. Merkelová každým dnem utahuje Řecku oprátku, vládě lidé nevěří. Situace je kritická, lidé jsou zahnaní do kouta a nezbývá jim nic jiného než štěkat a prorvat se ulicemi Atén z pasti ekonomické krize ven.
V zemích jako Anglie, Španělsko či Řecko naštvaní lidé prokoukli v čem je problém a svůj hněv zamířili správným směrem – proti vládě, politicko-ekonomickým elitám, policii či soukromému majetku. Post-socialistické země mají s mířením na správné terče dlouhodobý problém. Orbánovo Maďarsko fašizujících tendencí je totiž rovněž reakcí na krizi. Nacionalismus se ve východní Evropě až chronickým způsobem stává politickým nástrojem populistů, který kanalizuje hněv lidí směrem dolů – vůči menšinám, imigrantům, Romům a chudým lidem obecně. Hnědnoucí vlny se nyní prohání Maďarském, svého času se proháněly i Polskem, východním Německem či Slovenskem. V Česku k tomu sice prozatím nedošlo, ale pomalu se připravuje půda.
Konzervativní parta kolem Václava Klause se jala hájit kromě neoliberální ideologie národní zájmy, suverenitu českého státu a tzv. tradiční hodnoty. Spojila se pro tyto potřeby i s katolickým mágem Dukou či s hnědým D.O.S.T. Poradcem vlády v oblasti lidských práv je xenofobní a homofobní Roman Joch, jehož politickými vzory jsou chilský diktátor Pinochet a dvou sklenkách vína i španělský fašista Franco. Nečasův kabinet vzývá vzor konzervativního gentlemena, který kromě zahálky nenávidí všechno jiné a chudé a nikým nerušen dál připravuje a zavádí drastické reformy v neoliberálním rytmu. Dělníci a anarchisté z Chicaga, kteří v roce 1886 položili životy za sociální práva v prvomájových pouličních bojích, lapají po zbrani a obrací se v hrobě z neoliberálních reforem, jež nám ony práva zase vezmou. A v neposlední řadě hnědne střední proud – chudnoucí lidé z periferií, jimž krize vzala poslední jistoty slušného života a vyšli – tak jako na Šluknovsku – do ulic. Žel ale svůj hněv zamířili špatným směrem – vůči těm, kteří jsou na sociálním dně dlouhodobě, vůči Romům. Zesílil český anticiganismus – z hospod se přemístil do ulic. Řápková s Čunkem si mnou ruce. Lokální politici nenávist vůči Romům přiživují, protože se jim pak snáze získávají politické body pro žabomyší války s místní opozicí. Masová média potřebují senzace a rádi tak bez ověření odvysílají jakoukoli kachnu o tom, kde zas parta zfetovaných Romů sebrala nebohé babičce důchod. A v neposlední řadě začali zesíleného anticiganismu využívat populisté z DSSS. Po marných pokusech s antisemitismem a kritikou kapitalismu a globalizace si konečně našli svoje téma.
Stane se Šluknov příkladem pro další chudé regiony Česka? Budou se na Romy provádět pogromy a lynče? Půda je na to po bouřích na severu nachystaná. Až krize a Nečasovy reformy na lidi dopadnou, na koho obrátí svůj hněv? Vláda dělá vše proto, aby se do hledáčku nedostala ona. Štve chudé lidi proti sobě s pomocí rasismu a nerušeně reformy schvaluje a zavádí. Smývá si máslo z hlavy tím, že ze strukturálně nelichotivé situace regionů jako Šluknovsko, obviňuje místní chudé jako takové a Romy zejména. Chce je trestat za to, že neodpovídají ideologii jejich reforem a dělají špatnou reklamu kapitalismu. A proto prý například za situaci na severu, na kterou český stát dvacet let z vysoka kašlal, může přiliš štedrý sociální systém a vyplácení sociálních dávek.
A aby toho nebylo málo, žijeme ve společnosti pasivních občanů, ritualizovaného veřejného prostoru a extrémně až extrémisticky arogantní kultury vládnutí. Ani protesty odborářů či studentů nemají na rozhodování vlády velký vliv. Nečas demonstrace odbývá větou, že na ně sice lidé mají ze zákona právo, ale jsou nesmyslné, protože volení politici rozhodují, stojí daňové poplatníky v době krize nemalé peníze a budou-li se opakovat, pak se musí změnit shromažďovací zákon. Hru na neprostupnost kultury vládnutí s požadavky lidí v ulicích ale často hrají i protestující samotní, kteří jsou většinou unešení z toho, že do ulic vůbec vyšli a stačí jim vlastně, že demonstrují. Platforma prvního máje se akčním týdnem zakončeným demonstrací snaží tuto ritualizovanou neprostupnost rozbít. Chceme vtisknout veřejnému prostoru jeho autentický obsah politické diskuse, ve které nepůjde o radost z toho, že jsme se vlastně vůbec sešli, ale o to se na něčem konkretním s praktickým přesahem domluvit. Demonstraci chceme odritualizovat a vrátit jí její živelný charakter, který je nepředvídatelný, kreativní, neočekávatelný a s otevřeným koncem. Chceš-li být tohodle součástí, zamířit správným směrem a posunout sebe i věci, který tě štvou, o kus dál, pak se uvidíme v Praze.
Zítra ve 13:00 na Náměstí Republiky