Středa 18/5/2016

Protokoly Bartošových Mudrců

V zimě 2015 vydal Adam B. Bartoš nový překlad Protokolů sionských mudrců. Tento počin vzbudil nadšení mezi rozličnými skupinami konspiračních teoretiků, antisemitů, Bartošových přívrženců a v neposlední řadě i zvýšený zájem Policie ČR o Bartošovu osobu. Čerstvé vydání Protokolů se dostalo do ruky i redakci antifa.cz a ukázalo nám… Vlastně nic, kromě příkladného plagiátorství a diletantství všech zúčastněných.


Skácel pracuje se zdroji velmi svérázným způsobem

Obraz první

Datum: 22. 2. 2014
Událost: 13. ročník Zimní univerzity Vlastenecké Fronty
Hlavní hrdina: Jan Skácel
Téma: Protokoly sionských mudrců. Teorie spiknutí - skutečnost, nebo výmysl?

Velmi brzy poté, co Jan Skácel pozdraví publikum a začne svojí přednášku, divák zbystří. Zbystří a začne přemýšlet o tom, jak moc je tato přednáška myšlena vážně a zda se nejedná o nějaké veselé vystoupení osamělého ochotníka na venkovské zábavě. Sledujeme totiž naprosto úchvatný výkon, který lze shrnout do dvou pozorování.

První je asi nejlépe popsáno heslem z repertoáru divadla Járy Cimrmana: Neschopnost myšlenku udržet a neschopnost myšlenku opustit. Jan Skácel totiž velice eklekticky krouží okolo tématu Protokolů sionských mudrců samých a zavádí nás k historii Francouzské revoluce, počtu vězňů nalezených v Bastile, přehledu zednářských lóží a k tajemnému královninu náhrdelníku, aby přeběhl k detailnímu přehledu Montesquieových knih a jeho politických názorů, čímž ještě zdaleka nekončí.

Druhé pozorování, které s prvním úzce souvisí, se obrací směrem k akademické fundovanosti přednášejícího ochotníka a jeho práci se zdroji. Zdroje, které ve své přednášce používá, jsou formálně trojího typu: úhledně sešité listy potištěného papíru, neúhledně neuspořádané listy různého formátu, popsané nejspíše vlastní rukou, a kniha Januzse Tazbira Prokoly Sionských Mudrců; pravda nebo podvrh. Typ dokumentu, který Skácel právě drží v ruce, výrazně ovlivňuje plynulost (ne však adekvátnost) jeho projevu, přičemž nejplynulejší je při doslovném čtení poznámek z potištěných listů. Některé papíry posílá Skácel publiku k nahlédnutí s upozorněním, aby byly vráceny nepoškozeny. Jaké je překvapení diváka, když rychlým ověřením zjistí, že tyto listy jsou ve skutečnosti vytištěná hesla z české varianty internetové encyklopedie Wikipedia a jejichž - takto explicitní - použití bývá terčem posměchu již v prostředí středních škol. Inu, takové jsou kvality Zimní univerzity Vlastenecké fronty.


Bartoš v době, kdy ještě nevnímal všudypřítomné židovské spiknutí, případně byl jeho součástí.

Intermezzo

Pro pochopení celé situace a kontroverze ohledně dalšího vydání Protokolů je třeba stručně zmínit několik historických momentů. Text, který má dokazovat celosvětové židovské spiknutí, se poprvé částečně objevil v novinách Ruský prapor (Русское знамя) roku 1903 a o dva roky později, ve své kompletní verzi, v knize Sergeje Niluse: Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost. Má se jednat o údajný zápis z tajného setkání „židovských mudrců“ v rámci prvního sionistického kongresu ve švýcarské Basileji, který se podařilo za dramatických okolností získat (zde existuje několik teorií), následně vydat a upozornit tak na světovládné choutky židovstva. Choutky, na které bylo poukazováno již po nějakou dobu. Byť byla jeho pravost zpochybňována již od samého počátku, trvalo až do roku 1921, než série článků Philipa Gravese v britských Timesech ukázala, že se jedná o mírně rozšířený plagiát textu Maurice Jollyho: Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem, který se ničím jako židovské spiknutí nezabývá a který je sám částečným plagiátem staršího textu. I přes toto a další vyvrácení možné pravosti se Protokoly vesele šířily a šíří dodnes. V prostředí konspiračních teorií Nového světového řádu (NWO) jsou takřka povinnou četbou. Naneštěstí páchají dodnes hodně zla i v arabském světě, kde jsou opakovaně vydávány a podporovány oficiálními místy. Rozdmýchávají tak nejen antisionismus jako postoj proti současnému státu Izrael, ale i velmi primitivní antisemitismus jako postoj proti Židům obecně.

Jedním ze způsobů, kterým se dodnes zdůvodňuje jejich „pravost“, je poukaz na to, že události o kterých se v Protokolech mluví jako o plánovaných, se v nějaké podobě později skutečně staly, případně, že jsme dodnes aktivními svědky jejich platnosti. Jak se výmluvně píše v úvodu k překladu „znaleckého posudku“ Ulricha Fleischhauera: Pravé Protokoly sionských mudrců z roku 1934:

Pravost Protokolů sionských mudrců je prokázána ze židovského způsobu myšlení, ze židovské literatury všech dob, z činnosti zednářstva, z mezinárodní spolupráce Židovstva a především z událostí posledních desetiletí!

Tento postup bychom snad mohli nazvat důkazem Novým světovým řádem a v rámci vědy by aplikovaně přinesl mnoho naprosto nečekaných, ale zároveň i zásadních výsledků. Zkusili jsme část tohoto postupu využít, abychom předvedli, jak báječně funguje a co vše může dokázat.

Asi se všichni shodneme, že v zimě jsou někdy ve střední Evropě stromy pokryty vrstvou sněhu. (Ve smyslu dokazování pravosti by se jednalo například o fakt, že v Evropě došlo k nějakému převratu.) Zároveň v našem prostředí známe ruskou pohádku o dědečkovi Mrazíkovi. (Ta bude zastupovat Protokoly.) Pomocí důkazu novým světovým řádem pak můžeme prokázat nezpochybnitelnou pravost dvou dalších faktů:

1) Existuje dědeček Mrazík ze stejnojmenného (nyní již přírodopisného) ruského filmu. Že se jedná o film popisující vznik přírodních fenoménů je zároveň trochu i náš předpoklad, protože to nás opravňuje ověřovat jeho autenticitu skrze účinky v něm popisované. (V rámci Protokolů získáváme platnost faktu, že sionští mudrci existují.)

2) Zasněžení stromů vzniká usilovnou prací Mrazíka s holí Mrazilkou v lesích. (V rámci Protokolů toto koresponduje s faktem, že sionští mudrcové plánovali a provedli zmíněnou revoluci.)

Právě jsme přesvědčivě dokázali existenci Mrazíka. Díky. Samozřejmě, že tento důkaz nelze ničím zpochybnit. Nebo snad ano?

Obraz druhý


Bartoš se těší

Datum: zima 2015
Událost: vydání nového českého překladu Protokolů
Hlavní hrdinové: Adam B. Bartoš, Jan Skácel

Celý podzim 2015 zaplňoval Adam B. Bartoš, kterého bychom mohli pro jeho obsedantní oblibu v lovu židů nazývat Simonem Wiesenthalem naruby, svůj Facebook s nefalšovanou radostí avízy na nový překlad a vydání díla Protokoly sionských mudrců. Přitom nás zásoboval i krátkými citáty z nich, které se setkávaly s nadšeným ohlasem.

Když jsme se zároveň dozvěděli, že předmluvu k tomuto významnému kusu napsal sám Jan Skácel, nemohli jsme se dočkat, až se k jednomu výtisku dostaneme a zjistíme, jak to tedy s touto knihou doopravdy je. A nezklamali jsme se. Adam B. Bartoš opravdu sáhnul k odborníkovi na slovo vzatému a sám prokázal svojí erudici několika doplňujícími poznámkami pod čarou. Na ploše několika desítek stran se tak setkali dva velikáni české odnože studia světových spiknutí a ukázali nám… Vlastně nic, kromě ukázkového plagiátorství a diletantství.

Čím se nás bude o případné pravosti snažit přesvědčit Jan Skácel? Nejspíše soucitem. Čteme-li totiž jeho předmluvu, vyvstávají v nás neodbytně podobné pocity trapnosti jako při sledování jeho přednášky v prvním obraze. To není žádné překvapení, protože Skácel k této přednášce explicitně odkazuje hned na začátku, ale překvapením je, jak málo práce od té doby odvedl a jak zoufale celý text působí. Opět se zde setkáváme s řadou doslova okopírovaných pasáží z české odnože Wikipedie. Opět tu najdeme i pestrou škálu témat a odboček, kterým chybí rozumná souvislost s knihou samotnou. A v neposlední řadě se zde setkáváme i s vysloveně zavádějícími tvrzeními, které prokazují Skácelovu naprostou nekompetentnost, z nichž uvedeme alespoň dva příklady:

Skácelova břitká analýza Velké francouzské revoluce (strany 27 – 30) končí následujícím prohlášením: „Nicméně to základní, že VFR je dílo svobodných zednářů, je nevyvratitelné.“ O nevyvratitelný fakt se samozřejmě jedná, pokud jako zdroje používáme konspirační weby typu Protiproud, či jsme vášnivými čtenáři Pamětí ukazující dějiny jakobínství od konspirátora Augustina Barruela, případně knihy The French Revolution: A Study in Democracy další konspirační teoretičky Arthur Websterové. O tom, jak rozsáhlé teorie kolem okolností vzniku Velké francouzské revoluce jsou, se lze přesvědčit například jen zběžným pohledem na Skácelovu oblíbenou wikipedii.

Hned v následujících úvahách propojuje zednářské lóže a komunisty. Zabývá se podmínkami, které byly stanoveny pro vstup do Komunistické internacionály a píše (strana 34): „Původně bylo podmínek dvacet dva. Jedna podmínka padla. A co to bylo? Zákaz členství v tajných organizacích.“ Zde se Skácel opět dostává na úroveň zasvěcence 48. třídy, kdy dané tvrzení naprosto ničím nedokládá a žádný z pramenů dostupný nám – nezasvěcencům – nic takového ani nenaznačuje. Pro zájemce je snadno k dispozici stenografický zápis z druhého sjezdu Komunistické internacionály případně český text.

K tomu jen dodejme, že je mírnou záhadou, co takové „podložené“ úvahy dělají v předmluvě k textu z přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě se pleteme. Zmíněná záhada naprosto odpovídá Skácelově celkové zmatenosti. Po detailnějším studiu jeho erudice nejen že nás nepřekvapuje „podloženost“ úvah, nepřekvapilo by nás ani jejich podložení receptem na šoulet – ostatně i ten se na wikipedii nachází, tak proč ho nevyužít.

Skácelovy úvahy


Nové vydání protokolů s dadaistickou předmluvou Jana Skácela.

Skácel se, nejspíše s vědomím významnosti tohoto nakladatelského počinu, neopomene věnovat ani naprosto současným problémům. Tak se dočteme o tom, že „soužití muslimů s křesťany je v zásadě nemožné.“ Případně břitkou úvahu tohoto typu:

Tyto řádky jsou psány v době velké migrační krize. Musíme si položit otázku, proč ony imigranty vlastně máme přijímat. Ono utrpení přece způsobili konkrétní mocnosti, které se dnes tváří, jako kdyby se nic nedělo. A jak to, že třeba stát Izrael předem deklaruje, že nepřijme nikoho? Oni jsou opravdu těmi vyvolenými, kterých se to netýká? S ohledem na absolutní přelidněnost jejich země to chápu, ale na druhé straně by měli pochopit, že mnoha různými akcemi si antisemitismus způsobují sami. A to mimo jiné přispívá k tomu, proč jsou Protokoly ve světě tak populární.

Závěr předmluvy, který by se nejspíše měl k (ne)pravosti nějak explicitně a srozumitelně vyjádřit, je naprostou kakofonií absurdního dramatu. Poblíž sebe nacházíme následující prohlášení, které zde necháváme zcela bez komentáře, protože se domníváme, že ten není potřeba:

Osobně se domnívám, že až hystericky pojímané tvrzení, že jde o falsifikát, tedy tvrzení, které hlásá židovská lobby a s nimi spřízněné kruhy, je spíše kontraproduktivní. Vše se odbývá teorií spiknutí, která ale není jenom teorií. Zednářské lóže existovaly, existují a zřejmě budou existovat i nadále. Dnes je jejich činnost doplněna činností neziskových organizací. Bylo by dosti zajímavé zjistit, kdo tyto instituce vlastně financuje; jejich představitelé zcela určitě nepracují zadarmo.

V úchvatném románě „Tichý Don“ se do kraje, kde začíná děj, nastěhuje židovský krejčí a okolo jeho osoby se začne scházet skupina lidí.

V tomto směru mne překvapilo sdělení syna popraveného Oty Šlinga v roce 1972, se kterým jsem se náhodně sešel ve vile šachového velmistra Luďka Pachmanna, když jsem se s ním šel rozloučit před jeho odchodem do Spolkové republiky Německo.

Jistě tomu všemu [antisemitismu, pozn.: antifa.cz] nepřispěl ani Coudenhove Calegri, považovaný za myšlenkového otce Evropské unie, který chtěl vytvořit novou aristokracii z Židů (i on měl částečný židovský původ).

Já bych spíše viděl to, co je ve znění Protokolů podstatné, totiž že za největší nepřátele je zcela jednoznačně považován režim carského Ruska a katolická církev. Dodávám, že v Rusku zrovna v té době katolictví příliš populární nebylo, právě tak jako katolíci neměli v lásce pravoslavné. Toto ovšem hovoří proti tvrzení o falsifikátu. Nakonec, tak či tak, carské Rusko bylo odstraněno a proti katolické církvi se vede neuvěřitelně zákeřná kampaň, která má pro začátek omezit její vliv na minimum. To ovšem také neodpovídá na otázku pravosti či nepravosti. Domnívám se však, že v dnešní době odpověď na tuto otázku jen stěží nalezneme.

Opona padá, komedie končí, Ortel (ne)zpívá


Tomáš Ortel „zpíva“ na demonstraci Národní Demokracie Adama B. Bartoše

V ruce tedy držíme reprint textu, který již dokázal napachát spousty škod a účel Adama B. Bartoše je nejspíše tentýž. Vzbudit ve čtenářích antisemitské nálady a paranoiu, která by ho v jeho snech mohla vynést do vysoké politiky, kde by náležitě zúčtoval se všemi pomahači židovského spiknutí. Do toho všeho by mu nejspíše měl hrát jeho hlavní hudební trumf Tomáš Ortel který byl častým performerem a lákadlem na demonstracích Národní Demokracie. Na několika posledních demonstracích již Ortel chyběl, což lze z jeho strany považovat za marketingový tah, protože jeho blízké spojování s Bartošem může škodit jeho kariéře dobře placeného „zábavového big-bíťáka“.

Netvrdíme, že by Protokoly neměly být z principu vydávány, ačkoli text samotný není nijak zajímavý, pokud mu nechceme věřit, nezajímají nás dějiny antisemitismu, nebo nejsme sběrateli kuriozit (v tomto případě je toto vydání se Skácelovou předmluvou lákavým kouskem do sbírky). Jejich případné znovuvydávání si však zaslouží o trochu více než jednoho senilního a jednoho hyperaktivního antisemitu, přičemž ani jednoho z nich nestojí za to finančně podporovat nákupem tohoto „dílka“. A to ani dnes, kdy, při nedávném Bartošově zadržení nejspíše PČR zabavila i zbývající výtisky Protokolů.