Velká nazi vykrádačka

Také jste zaznamenali posun některých neonacistů od skinheadské vizáže k image anarchistů či antifašistů? Ať už ano či ne, přinášíme rozbor současné strategie části neonacistického hnutí.

Občas můžeme slyšet hlasy, které si stěžují, že dnes už není nic jisté jako dřív. Lidé, kteří z dálky pozorují neonacistickou scénu, by pak přesně v duchu tohoto tvrzení mohli přemýšlet, jestli shromáždění lidé v černém oblečení jsou antifašisté nebo naopak náckové, jestli na demonstraci proti kapitalismu nenarazí na brožurky o tom, že holocaust se neuskutečnil, nebo jestli když půjdou na koncert hip-hopových kapel, tak neuslyší sborové zdravení Vůdce. Neonacista už zkrátka nemůže být ztotožňován pouze s obrazem nazi-skinheada v těžkých botách a s půllitrem piva v ruce. Scéna sdružující vyznavače nacionálního socialismu totiž během posledních let prodělala výrazné vnější změny.

Odkud vítr vane?

Po skončení Druhé světové války v Německu proběla řada válečných soudů s nacistickými zločinci symbolizující snahu o komplexní denacifikaci německé společnosti. Denacifikace, původně v rukou USA, byla v roce 1946 spojenci předána německým úřadům, které se rozhodly za německou minulostí udělat tlustou čáru a amnestovaly statisíce činovníků Třetí říše. Podle odhadů z roku 1949 bývalí nacisté zastávali 30% vysokých postů ve vládě, zatímco ve vězeních jich za válečné zločiny zůstaly umístěny jen stovky. Dalším nacistům se díky podzemní organizaci ODESSA podařilo uniknout do Jižní Ameriky, jiní našli azyl ve frankistickém Španělsku. Novou neonacistickou politiku vytvářejí tito bývalí nacisté, veteráni války, kteří si k sobě přitahují mladé stoupence, a ti pak dále ovlivňují mládež. 
Minulost bývalých Hitlerových stoupenců je mimo jiné zastíněna začátkem studené války, pro kterou se do svých služeb také obě strany snaží bývalé nacisty verbovat. Někteří bývalí nacisté, kteří zůstávají v Německu, místo toho, aby své názory změnili na „demokratické“, konstituují nové nacistické politické síly a vychovávají nové generace myšlenkových přívrženců. Velmi významnou roli v tomto procesu sehrál bývalý tělesný strážce Adolfa Hitlera Otto Ernst Remer (k jeho odkazu se hlásí i český Národní odpor), který se ujal vedení v neonacistické politické straně SRP (Sozialistische Reichspartei Deutschlands), po jejímž boku pak v polovině šedesátých let vyrůstá NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands), která po zákazu SRP přebírá její roli. Jedním z Remerových svěřenců je i Michael Kühnen, který v roce 1977 založil Akční frontu národních socialistů (Aktionsfront Nationaler Sozialisten/Nationale Aktivisten). Do neonacistické politiky znovu přivádí militantní prvek a snaží se proniknout do subkultury skinheads, což se mu také poměrně úspěšně podařilo. Na okraj není bez zajímavosti, že se Kühnen v roce 1986 veřejně přihlásil k homosexualitě. Přesto byl, až do své smrti na AIDS v roce 1991, přední postavou německého neonacistického hnutí. Němečtí neonacisté dosahují značného vlivu po pádu Berlínské zdi, kdy sílí útoky na národnostní menšiny, které vrcholí útokem zápalnými lahvemi na ubytovnu v Rostocku.

Tam, kde není kreativita

Propojení neonacistů a hnutí skinheads, které bylo po dlouhá léta úspěšné, naráží koncem 90. let na své meze a postupně se stává anachronismem a přítěží. Co dříve působilo militantně, se postupem času stává čím dál více směšným a neonacistický skinhead v bomberu a vysokých botách s bílými tkaničkami se ve společenském chápání mění na prototyp opilce a primitiva. Ve své snaze o modernizaci se pak neonacisté neinspirují nikde jinde než u anarchistické, autonomní a antifašistické scény. Možná, že inspirace je slabé slovo, protože většinou přebírají celé symboly a metody takřka beze změny. To by možná nebylo tolik zarážející, kdyby se jednalo o kopírování jedné taktiky nebo hesla, ale náckové začínají vykrádat autonomní scénu kompletně. Ať už se jedná o praktické postupy při sebeorganizaci nebo ideové náplně protestu – vše se může stát beze studu výbavou hrdého národovce. Co je k tomu vede? Hned několik věcí zároveň:

  • Neonacisté trpí nedostatkem kreativních osob uvnitř vlastního hnutí.
  • Neonacisté potřebují své názory, pro většinu lidí nepřijatelné, dát do líbivějšího obalu.
  • Pro neonacisty nejsou ani tak důležité vlastní postoje, program nebo koherentní ideje, jako získávání politického vlivu, moci a především jakákoli, ve své podstatě i naprosto samoúčelná, akce.
  • Neonacisté chtějí zmást veřejnost a snížit schopnost běžného člověka rozlišit, kdo je kdo.
  • Neonacisté se dostali do situace, kdy jakákoli změna byla lepší než žádná.

Vznik Antifašistické akce (AFA)

Vznik Antifašistické akce se datuje k roku 1923. Tehdy vzniká jako součást Rotfrontkampferbund, jejímž cílem byl aktivní boj s nacisty, který se vedl doslova o každou dělnickou hospodu, továrnu a ulici. Cílem bylo nedat nacistům žádný prostor pro jejich mítinky a verbování nových stoupenců. Již v té době používali antifašisté logo dvou vlajek v kruhu.

Původní a modifikované logo AFA
 Původní a modifikované logo AFA

Po nástupu nacistů k moci jsou antifašisté vražděni, končí v koncentračních táborech nebo zakládají ilegální spolky a organizace.
I po skončení Druhé světové války existuje v Německu několik antifašistických skupin, ovšem boom nastává v 80. letech, kdy ze squatterského a autonomistického hnutí vzniká několik akčních a koordinovaných organizací. Vzniká i množství regionálních skupin, které se daří propojit a poprvé se také objevuje taktika Black Bloc coby militantního čela demonstrací. Náckové se v této době stále nacházejí v naziskinheadské subkultuře.

V devadesátých letech se principy a model AFA rozšiřují také do zahraničí. Autonomní antifašistické skupiny si uvědomují, že bez jasných pravidel není možné cokoli dělat, a zároveň se mírně otevírají veřejnosti. Organizují nejen demonstrace a přímé akce, ale i kulturní akce, přednášky, vzdělávací semináře, výstavy a koncerty. Razí heslo, že politická práce by neměla být závislá na osobních kontaktech a sympatiích, ale na politických cílech a ideích. Usilují o vytvoření pevné struktury a získávání nových lidí jak do vlastních řad, tak o vznik vlastních organizací nezapojených, ale spolupracujících jednotlivců a kolektivů.

Zpět k plagiátům: první velká vykrádačka

Za první nazi vykrádačku lze s úspěchem považovat vliv nácků a fašistů v subkultuře skinheads, která vznikla jako nepřímý pokračovatel britské subkultury mods s vlivem jamajských přistěhovalců Rude boys na konci 60. let v Británii. Hlavní složku této subkultury tvoří černošská i bělošská dělnická mládež, která se dělnickými atributy vymezuje vůči většinové společnosti. Ideologicky podbarvenou rasistickou a neonacistickou politiku do této subkultury přináší až Ian Stuart Donaldson s kapelou Skrewdriver. Stuart otevřeně podporuje britskou National Front, která zpětně podporuje Skrewdriver, aby tak mohla získávat mladé příznivce.
Později vzniká ve skinheadských kruzích potřeba na neonacistickou krádež skinheadské subkultury rázně odpovědět. Na konci 80. let tak vznikají v USA Skinheads proti rasovým předsudkům – SHARP (SkinHeads Aganist Racial Prejudices) a levicovější RASH (Red and Anarchist SkinHeads). Vedle nich dále existují tradiční skinheads, kteří politiku odmítají řešit a drží se tradičního pojmu skinheads ze 60. let.
Nesporné je, že se neonacistům v infiltrování skinheadské subkultury podařilo uspět a v mnoha zemích prezentovat celou subkulturu jako synonymum pro neonacistické hnutí. Úspěšné vykradení skinheads, které přineslo neonacistům dočasně spoustu příznivců, se však později ukázalo jako omezující pro další šíření neonacistických názorů, což vedlo k současnému hromadnému upouštění od této subkultury. Nicméně model "vykradení" této subkultury i tak slouží jako dobrý příklad strategií neonacistů.

Situace v Čechách

V Československu se silné rasistické hnutí rozjíždí začátkem 90. let především díky kapele Orlík, která rasismem dokázala naočkovat "rozkoukávající se mládež". Orlík se prodává v mainstreamových obchodech a umísťuje se na čelních příčkách hitparád. Kapela svou činnost ukončuje po dvou albech a český gajdovský fašismus a orlíkovský vynález "kališnictví", které neuměle odkazovalo k husitům, nahrazuje čitelnější a atraktivnější neonacismus. 
Čeští rasisté, fašisté a neonacisté používají jako své symboly především konfederační vlajku symbolizující rasistický "rebelský" americký Jih, přivlastňují si keltský kříž a také "tři sedmičky", někdy uspořádané do tvaru trojramenné svastiky - znak Afrikánského hnutí odporu (Afrikaner Weerstandsbeweging) v Jihoafrické republice.
V té době v Československu však zároveň vzniká radikální antifašistické a anarchistické hnutí. Antifašisté se tehdy drží klasického autonomního, anarchistického a subkulturního stylu, taktiky boje a politiky D.I.Y. (Do it yourself).
Skinheadská vizáž budí u veřejnosti zprvu respekt a strach, postupem času však spíše posměch a odpor. Po patnácti letech se tak neonacisté dostávají na pomyslnou křižovatku. Buď budou dále pokračovat ve svém skinheadství, nebo se k němu otočí zády a vymyslí něco nového. Někteří z nich si velmi dobře uvědomují, že antifašistická a anarchistická scéna přichází s něčím novým, zatímco jim kouká neustále hákový kříž z kapsy bombru. Léta běží, ale nikdo z "elity národa" nedokáže vymyslet nic, co by zabralo. Neonacisté narážejí na svoje maximum a dál nejsou schopni jít.
První vlaštovky snahy o změnu image přicházejí na přelomu tisíciletí v pokusech aktivistů kolem Národní aliance. Nošení bílých košil s krátkým rukávem a kravat z tatínkovy skříně je ale záhy odsouzeno k záhubě (totéž kolem roku 2007 zkoušejí s podobným výsledkem i Národní korporativisté kolem bývalého naziskinheada Jiřího Petřivalského, dnes představitele Dělnické strany). O něco úspěšnější byla strategie zavedená zejména částí aktivistů kolem Národního odporu, kteří kombinovali skinheadskou image s drahými sportovními značkami.

Obrat nazi image

V Německu neonacistická scéna v polovině 90. let čelí podobným problémům a neví, co si se svým omezeným dosahem počít. Kromě toho, že se v této době na politické scéně etabluje NPD, která vytváří pro neonacisty zastřešující politickou platformu (podobně jako u nás na přelomu let 2007 a 2008 Vandasova Dělnická strana), hledají náckové prostředek jak zaujmout mladé lidi. Neonacisté se v této době začínají ohlížet po svých názorových odpůrcích - autonomních antifašistech - a začínají přebírat jejich styl. Vznikají první organizace tzv. "autonomních nacionalistů", které přinášejí pro neonacistickou pouliční politiku zcela nový prvek. Začíná éra plagiátorství, která trvá dodnes i za cenu sporu mezi skinheadskými neonacistickými tradicionalisty a těmi, kteří vidí v kopírování cestu z ghetta. Něco se ale změnilo: většina neonacistických skupin v Německu převzala koncepci autonomního nacionalismu. Názvy těchto skupin jsou různorodé, existují Kamaradschafty, Svobodní nacionalisté, Autonomní nacionalisté apod. Od anarchistické a autonomní scény přebírají její taktiku na demonstracích (mediálně vděčný Black bloc) a také přeměňují svojí strukturu hierarchických skupin podle staršího neonacistického vzoru tzv. Leaderless resistance, což má být odpor bez vůdce, který ovšem v jejich praxi znamená, že regionální skupiny mají své „malé vůdce“, které opět jen slepě následují.

V těsném závěsu

Do ČR zkouší první vlaštovky nového stylu importovat již na přelomu tisíciletí Filip Vávra. Konzervativci v Národním odporu ale nechtějí o žádné změně ani slyšet. V České republice tak vzniká, jako první v tomto stylu, organizace Autonomních nacionalistů Kladno až v roce 2005 - jako nesmělý pokus zorganizovat místní neonacisty, kteří se projevovali doposud spíše jen povalováním po hospodách. Začínají také propagovat vlastní pojetí Black bloc(k)u, ve kterém však nacházejí novou módu, nikoli funkční taktický prvek. Snaží se také akcentovat nová témata jako ekologii, antikapitalismus, odpor proti multikulturalismu, globalizaci nebo ochranu práv zvířat. Částečně se jim daří proniknout do techno subkultury a to skrze Filipa "DJ Beaxe" Pošvu.

Také si něco vyrobíme aneb neonacismus jako životní styl?

S novou vizáží neonacisté z počátku dosahují úspěchů. Jak už jsme řekli, nacházeli se ve stavu, kdy jakákoli změna byla lepší než žádná. Předchozí dekáda jejich sebeprezentace se nesla ve znamení nenávisti a negace, ale nyní přicházejí s myšlenkou nacionálního socialismu jako něčeho, co se může promítnout do života jejich stoupenců ne až po převzetí moci, ale tady a teď. Nacionální socialismus může být snad všechno - od jízdy na kole, stříkaní sprejem až po bojkot asijských prodejců potravin. V rámci této strategie neonacisté nabízejí lidem způsoby života, díky kterým mohou přispět k vytoužené bílé Evropě.

Celoevropskou vlajkovou lodí neonacistického lifestylismu je „politicko-kulturní webový projekt Zentropa, který se zaměřuje na uměleckou reflexi evropské tradice a evropské kultury". Web přináší obsáhlé informace o pořádání nejrůznějších akcí, ať už to jsou výstavy, móda či koncerty. Za německou odnoží Zentropy s názvem Syndikat-Z stojí Anne-Marie Doberenz, femme fatale významného německého nazi aktivisty Steffena Pohla z Duisburgu, kterého na podzim 2008 přivedla k pokusu o sebevraždu a do psychiatrické léčebny.

Anne-Marie Doberenz na akci Dělnické strany v Praze v roce 2008, dole vývoj jejího image od roku 2002
Anne-Marie Doberenz

Steffen Pohl s motivem americké protirasistické hardcore kapely Walls of Jericho na demonstraci v Dortmundu.Steffen Pohl - Walls of Jericho

A v mikině americké protirasistické hardcore kapely Agnostic Front na již zmiňované demonstraci Dělnické strany v Praze v roce 2008, kde Pohl vystoupil jako řečník. Nalevo od Pohla s palestinskou kefíjou kolem krku stojí Tomáš Málek z Národního odporu Brno a šéf Dělnické strany v Brně, napravo Jiří Bárta z Národního odporu Vysočina a šéf Dělnické strany ve Vlašimi.Steffen Pohl - Agnostic Front

Na světlo také po několikáté vylézá zakladatel Národního odporu Filip Vávra s jeho další oneman show a snaží se v neonacistických kruzích propagovat myšlenku vegetariánství, avšak naráží spíše na výsměch svých spolubojovníků. Snaží se tak najít záštitu u šéfky organizace Ochránci hospodářských zvířat (OHZ), která mu překvapivě poskytuje na webových stránkach organizace prostor pro jeho antisemitsky podbarvenou petici proti košer a halal zabíjení zvířat. Vávrovým úspěchem je, že se od OHZ odvrací většina lidí, kteří je do té doby podporovali. Ani on sám dlouho ve své aktivitě nevytrvá a svou veganskou životní kapitolu (po několika, ostatními neonacisty prokázaných, porušeních veganské diety) potichu uzavírá.

Hnědý politický marketing

Kromě svojí slupky ale neonacisté také potřebovali zásadním způsobem upravit politickou agendu, když už i jim bylo jasné, že s apelem na pokrevní nacionalismus, využíváním rasismu a opěvováním Třetí říše si nevystačí pro získání většího vlivu. Charakteristický pro jejich hnutí je nedostatek vlastních seriózních politických teorií a myslitelů, který se projevuje v názorové nekonzistenci a zmateném přebíhání mezi teoriemi židovského spiknutí a odkazy na sociální darwinisty z 19. století, odmítáním kapitalismu i jeho adorací či odmítáním Islámu a současně podporou islámského fundamentalismu. Výrazným proudem všech fašizujících pravičáků a neonacistů však zůstává historický revizionismus, který se zaměřuje na zpochybňování historických faktů o holocaustu či příčin Druhé světové války.

Tradiční neonacismus se začíná rozpadat a nachází společnou řeč s apologety neofašismu. Významným zdrojem pro současné neonacistické a neofašistické hnutí je myšlenkový proud označovaný jako Nová pravice, který se začal objevovat po roce 1968. U nás je jeho nejznámějším představitelem A. Benoist, který stál u zrodu nacionalistického think-tanku GRECE (Výzkumná a studijní skupina evropské civilizace). Nezastává primitivní rasistické teorie, ale kritizuje multikulturalismus a akcentuje "krizi evropské identity". Benoist je také známý svým odporem k americkému imperialismu a kapitalismu a silně se začíná přibližovat k autoritářské levici, což ústí ve výroky typu „Lépe je mít na hlavě helmu rudoarmějce, než žít v Brooklynu a živit se hamburgery“. Zajímavý je rovněž jeho postoj k fašistické Le Penově Národní frontě, kterou doslova odsuzuje za neschopnost porozumět složitosti světa, slepou nenávist, lhostejnost k sociálním problémům a intelektuální lenost.

Z této oblasti pochází i nový hudebně-politický směr RIF (Rock identitaire). Ten poskytuje novou kulturní platformu pro šíření neonacistických a neofašistických názorů bez zjevného přihlášení se k A. Hitlerovi či B. Mussolinimu. Identitáři zároveň vytvářejí projekty, které byly do nedávna rysem anarchistické a autonomní scény - jakási info-centra a komunitní domy, které nazývají "domy Identity". Samotný myšlenkový směr „identitářství“ se vyhýbá tezím o rasách a pracuje s pojmem Identita, který se snaží spojovat s národním a kulturním uvědoměním.

Zbytek názorového vakua vyplňují neonacisté jak jinak než kopírováním svých odpůrců. Již v 80. letech se neonacisté v Německu snaží pronikat do strany Zelených a projevují povrchní zájem o ekologii, i když je jasné, že proklamacemi jejich zájem končí a vlastní aktivita je prakticky nulová. Stejně jako ostatní témata směřuje i využívání ekologie pouze k rekrutování nových příznivců než ke snaze o opravdové řešení problémů.
Dalším tématem, které v poslední době nabírá u části nácků na popularitě, je antikapitalismus. Jejich kritika ovšem většinou končí na líbivých transparentech nebo u klišé o konzumní společnosti. Sami neonacisté v debatách přiznávají, že vlastně proti kapitalismu jako takovému nejsou a tržní hospodářství je jim sympatické, ale pouze ve své čisté formě - kde se, podle některých z nich, přibližuje "spravedlivému přírodnímu výběru", který tolik obdivují. Když neonacisté mluví o kapitalismu, je jejich kritika radikálnější verzí rétoriky levicových parlamentních stran. Neonacisté totiž nechtějí zrušit kapitalistické vykořisťování, ale pouze převzít kontrolu, moc tradiční buržoazie nahradit svou vlastní a vliv kapitálu nechat nedotčen.

1. 5. 2009 Brno: nejdřív odpor proti globalizaci, poté hambáč od MekaOdpor proti globalizaci

Další paradoxy můžeme naleznout v anti-systémové rétorice, kterou neonacisté začínají hojně používat. Poté, co objevili v Janově kouzlo pouličních nepokojů, už spokojeně nepochodují v policejních kordonech a neděkují policii za dobře odvedenou práci v rozhánění antifašistů (tedy s výjimkou loňské demonstrace v Ústí, kde si opět nechali policií prosekat obušky cestu přes místní antifašisty). Kde jsou časy, kdy národovci pořádali děkovné demonstrace policii, jako na 1. máje 2007, kde se vyskytovala hesla typu "Hoši, děkujem", nebo NACAB (Not all cops are bastards - ne všichni policajti jsou bastardi). Teď bojují proti systému a jeho pokřiveným zákonům, jak se dozvíme v každém jejich výstupu, ale jen do té doby, než jsou konfrontováni antifašisty nebo jim je odepřen přístup na některou z antifašistických kulturních akcí. Po tom, co byl 31.5. 2008 napaden celostátní sjezd Autonomních nacionalistů, se v článku na serveru nacionaliste.com objevila výzva k hromadnému podávání trestních oznámení na antifašisty.
Odpor vůči systému vzal v tu chvíli nohy na ramena, asi jako o několik měsíců později Filip Vávra po tom, kdy byl vyhozen od vstupu na koncert hardcore kapely Terror. Vávra, který na fóru hooligans.cz vyzýval k ozbrojenému odporu a rasové válce, tak po koncertě otáčí a dožaduje se svého vstupu na základě práva a píše: Zákony se dodržovat budou. Přesně podle definice "nacismus je žádná ideologie, ale samá akce".

Kromě vizáže, taktik a politických témat se neonacistům zalíbila také anarchistická hesla a pojmy. Ústřední téma anarchismu - svoboda - se začíná stávat špatným evergreenem neonacistických pokřiků a transparentů. Národní odpor se tak v mžiku může přejmenovat na Svobodný odpor, demonstrace se mohou pořádat za svobodu slova nejlépe s účastníky v tričkách Svoboda je cool a "palestinách" - Žid je přece největší nepřítel a účel světí prostředky. Bez velkých polemik nad slovem svoboda můžeme nastínit kontroverze pojetí svobody ze strany neonacistů. Je možné sloučit pojem svoboda s obrazem Třetí říše, plným pracovních táborů, věznic, plynových komor, rozvinutého policejního aparátu a snahy absolutně kolonizovat společnost státem? Neplatí náhodou takto chápaná svoboda jen pro samotné (neo)nacisty, když se pod hrozbou násilí ocitá každý, kdo s nimi nesouhlasí? Jak je možné sloučit svobodu a touhu po silně hierarchické a autoritářské společnosti? Na tyto otázky se prostě nedá odpovědět a neonacisté musejí přijmout fakt, že se jedná o další prázdné heslo, které má sloužit POUZE mocenským účelům.

Zajímavé může být i zamyšlení se nad používáním slova autonomie ze strany neonacistů, se kterým se také v poslední době roztrhl pytel. O jaké autonomii neonacisté mluví? O silně hierarchizovaném a sexistickém prostředí jejich scény, které má k autonomii hodně daleko, nebo o ideologii, která touží po pořádku ve stylu vojenského řádu? Možná mají na mysli autonomii skupin sdružených v Autonomních nacionalistech, které byly až do nedávna závislé na všem, co vypotil ústřední výbor AN Jiří Bunda + Michal Glas za příštipkaření webmastera Barona Žáka. Úsměvnou tečkou může být příklad vykradení pokřiku „alerta, alerta – antifascista“, který neonacisté předělali po svém na „alerta, alerta – nacionalista“. Žádného národovce nejspíš netíží, že předělávají písničku španělské anarchistické kapely Sin Dios, hlavně, že to dobře zní. Stejně tak jim patrně nevadí, že heslo A.C.A.B. (All Cops Are Bastards), které i oni občas křičí, když jim policie činí příkoří, zpívala již v 80. letech anarchistická kapela Slime. Předělání hitu od Los Fastidios Antifa Hooligans kapelou Ironguard na Anti AFA Hooligans už snad ani není třeba komentovat.

Ukázky neonacistického plagiátorství

Pojďme se tedy konkrétně podívat, co všechno neonacisté dokážou vykrást, aniž by je jejich hrdinské svědomí tížilo.

Antifašistická akce (AFA) a další motivy

Logo od 30. let používali antifašisté v jejich boji proti NSDAP, Freikorps a Hitlerjugend. Antifas ho modifikovali a používají dodnes.

Panáčka s molotovem nakreslil anarchistický grafik Clifford Harper už nějaký ten "pátek" zpátky.
Panáček s molotvem - Clifford Harper

Logo panáčka s prakem vzniklo v Británii v 80. letech.
Panáček s prakem

Španělsko 1936
V době "občanské války" ve Španělsku proti fašismu a Frankovi vznikl i náborový plakát, který dnešní náckové přetvořili k obrazu svému.
Plakát - španělsko

Kampaň Kein Bock auf Nazis je antifašistická kampaň pro školy a kulturní akce.
Kein Bock auf Nazis

Black Bloc

Taktika a styl oblékání do černého (kapuce, brýle, kšiltovka, bunda) byla praktikována především squattery, radikálními ekology a antifašisty již v 70. letech minulého století. Některým neonacistům se tato image zalíbila, ale protože Autonomní nacionalisté nemají k dispozici žádnou reprezentativní fotku z neonacistické akce, klidně použijí na svou propagaci fotografii anarchistického black blocu z demonstrace proti zasedání G8 v Hamburku.
Black Bloc
Love Black Bloc

Straight Edge (sXe)

Myšlenka drogové abstinence v rámci punkové subkultury se poprvé objevila na přelomu 70. a 80. let ve Washingtonu D.C., kdy tamější scéna reagovala na stále rostoucí agresivitu, stupidní násilí a celkově destruktivní cestu, kterou se do té doby punkové hnutí ubíralo. Ti, kteří si tento negativní stav začali uvědomovat, reagovali novou koncepcí přístupu k vlastnímu životu nejen v rámci subkultury. Přestali jíst maso, opovrhovali promiskuitním sexem, odmítali drogy, nekouřili a nepili alkohol. Název Straight Edge (sXe) dostal celý myšlenkový směr podle stejnojmenné skladby od legendární skupiny Minor Threat. Text napsal její zpěvák Ian McKaye, který se také několikrát velice jasně a otevřeně vyjádřil ke svému odporu k rasistickým a neonacistickým myšlenkám nejen ve své hudební tvorbě.

Neonacisté objevují Straight Edge (sXe) s dvacetiletým zpožděním, jako další povrchní možnost, jak se někam vloudit. Je s podivem, že náckům opět nevadí, že se hlásí k myšlence, která vznikla v kontextu punkové subkultury, a že její pionýři se od počátku proti rasismu a neonacismu ostře vymezovali. U neonacistů padá na úrodnou půdu deklarativní odpor k drogám, který je ale provázen svojí karikaturou - reálnou situací v jejich hnutí, kde je mohutná konzumace alkoholu a cigaret standardem. O kontaktech neonacistů na mafiánské kruhy kšeftující s drogami a požírání anabolik po hrstech nemluvě. Nicméně ani sXe se v neonacistických kruzích nechytá a zůstává jen na samolepkách a v kapsách prodejců neonacistických módních doplňků. Neznamená to ale, že tím pokusy nácků o infiltraci skončily.

Straight Edge

Good Night White Pride (GNWP)

Současně se neonacisté snaží infiltrovat hardcore subkulturu, která na jejich pokusy odpovídá kampaní Good Night White Pride. Logo GNWP se šíří na mnoho plakátů zvoucích na koncerty nejen HC scény a dává náckům jasně najevo, že na takových koncertech nejsou vítáni. Brzy se také GNWP kampaň dostává do dalších subkultur a podporují ji kapely, interpreti a kluby všech možných žánrů, o čemž se neonacistům jen sní. Neonacisté tedy alespoň kopírují logo celé kampaně. Ironií je, že vychází z fotografie černého antifašisty bolestivě konfrontujícího neonacistu.

 

Co je vlastně GNWP?
GNWP je nejznámější antifašistická kampaň, která původně vznikla v punk a hardcore scéně (odtud heslo:"Hardcore is more than music"), ale dnes již překonala hranice těchto subkultur a razí si cestu napříč všemi žánry. První logo kampaně GNWP vzniklo v 90. letech minulého století a bylo inspirováno známou fotkou zachycující antirasistického aktivistu, který dává najevo, co si myslí o chlapíkovi s tzv. "keltským křížem" na tričku při antirasistické demonstraci v kanadském Montrealu. Postupem času logo GNWP získalo a získává další mutace, které můžete znát ze současnosti.

GNWP

Let's Fight White Pride (LFWP)

Je pokračování kampaně Good Night White Pride z Německa, která má za cíl budovat scénu, která bude jasně vyhraněná proti pronikání nacionalistů a rasistů do hudebních směrů a kultury. Více informací na GNWP - Hardcore je víc než hudba.
Let`s Fight White Pride

Hatecore

Když se náckům nepodařilo proniknout do hardcore scény, usmysleli si, že to zkusí s hatecore, který má být neonacistickou podobou hardcore hudby s náckovskými texty. Ale ani hatecore nemá s neonacisty nic společného. Tento výraz pro hudebně i obsahově tvrdší hardcore byl ustaven radikální newyorskou skupinou SFA pro jejich směr společenské kritiky v hardcore, která se zaměřovala na poměry v USA koncem 80. let. Hatecore měl být vyjádřením vzteku nad společenskou situací a chuti ji změnit. Více informací o hatecore.

Neonacisty byl pojem hatecore ukraden a v souladu s jejich ideologií omezen pouze na hate (nenávist) a podložen rasistickými a diskriminačními texty. Vlastní rasistický a fašistický pohled na svět byl podložen odpovídajícím merchandisingem a užíváním termínů jako „White Power“ a opět ukradeným a pozměněným sloganem „Good Night Left Side“. Toho se chytla kapela Abolition s jejich Good Night Left Side nebo zde s textem.

Z nacistického pojetí hatecore se dokonce stal lukrativní business a to ve formě pražského Hatecore-shopu, který donedávna provozoval Martin Franěk z Národního odporu Praha. Dnes je tento shop přestěhován do pražských Letňan a jeho formální majitelkou je Lada Hartmanová, bývalá přítelkyně předních aktivistů Národního odporu Jiřího Tůmy a Tomáše Kebzy. Do povědomí nácků se dostal několika opravdu originálními motivy triček. Např. na tričku Anti-antifa je vyobrazen „kopáč“. Překvapí někoho, že tento motiv byl původně plakát, který burcoval v katalánštině antifašisty, aby se přihlásili jako dobrovolní pracovníci v době války proti fašistickému diktátorovi Frankovi, kterého vehementně podporoval kdo jiný než Adolf Hitler?
Harcore is more than music

Animal Liberation Front (ALF)

Jedná se o militantní ochranářskou anarchistickou organizaci s pobočkami po celém světě, která zachraňuje zvířata z pokusných laboratoří a chovů a všemi prostředky, s výjimkou útoků proti živým tvorům, vystupuje proti používání zvířat coby zboží. Její etické a myšlenkové základy jsou založeny na principu nejen mezirasové ale i mezidruhové rovnosti všech bytostí. Tvrdí, že rozdílnosti mezi člověkem a ostatními zvířaty není důvodem k lidské nadřazenosti. Jistě by se divila, kdyby viděla jednu ze svých nejznámějších grafik na propagačním materiálu Autonomních nacionalistů, jejichž ideologie je založena na nerovnosti a nadřazenosti mezi lidmi.Animal Liberation Front

Autonom

V 90. letech vycházel v Česku anarchistický informační zpravodaj Autonom. Stejně pojmenoval svůj projekt i provozovatel internetového rádia a později i policejní práskač Milan "Vydra" Šimeček.Zpravodaj Autonom

Refugges welcome. Bring your family

Motiv s utíkající rodinou s nápisem "Uprchlíci vítejte. Vezměte své rodiny" neváhali náckové použít po svém.Refugees Welcome

Block action

Dalším vykradeným motivem je postava z loga německých pořadatelů kulturních akcí Block action, kteří pořádají koncerty pro radikální antifašistické kapely.Block Action


Demo zakuklenci

Občas používaný motiv dvou zakuklenců je vytvořen z fotky z antifašistické demonstrace v Praze v roce 2003.Praha 2003

Disorder Berlin

Známý antifašistický on-line shop také neušel pozornosti neonacistických umělců.Disorder Berlin

Subcomandante Marcos

Hlavní postava jihomexického emancipačního hnutí EZLN se asi diví, kam se až dostala. Neznáte Marcose ani EZLN?
Marcos - EZLN

Food not bombs

Zentropa nelení a tak vykradla i logo FNB, které je pozitivní formou protestu proti rozporu, kdy na jedné straně kapitalismus vydává miliardy na zbrojení, ale na druhé straně lidé hladoví. Co s tím má společného Zentropa a neonacistický fetiš války a zbrojení, je otázkou.Food not Bombs

Antifa ultra

Motiv Antifa ultra se stal obětí neonacistů (nejen) z Kladna.Antifa ultra

Skateboard a bike

Doslova a do písmene prapodivný a směšný je pokus neonacistů proniknout do subkultury skaterů a bikerů. Na své šablony a samolepky dávají lidi s koly a skaty, kteří útočí na "multi-kulti" nebo antifašisty. Lidé z těchto subkultur přitom měli možnost se mnohokrát přesvědčit, jak si neonacisté chtějí uzurpovat prostor ve městech a neváhají je pří tom napadnout nemluvě o neonacisty demolovaných skateparcích. Jak je vidět na tomto videu, je aktivní sebeobrana někdy účinnější než slova.
Good Night White Pride - bike

Kapitalismus zabíjí

Novým tématem pro neonacisty se stal i antikapitalismus, který však v jejich podobě neznamená odstranění moci kapitálu a hierarchického uspořádání společnosti, ukončení vykořisťování lidí, týrání zvířat a ničení přírody, ale pouhý boj o moc, v němž chtějí u koryt vystřídat dnešní politiky a šéfy.

Aktualizace 10.5.2010

A.F.A.B.

Před několika roky vznikla spontánní kolekce samolepek s lebkou a nápisem Všichni fašisti jsou bastardi. Zřejme nikoho nepřekvapí, že jeden brněnský NS online shop využil situace a rázem se dozvídáme, že nikoli všichni fašisti, ale antifašisti jsou bastardi.

Závěr?

Zřejmě je zbytečné cokoli dodávat k předchozím odstavcům a obrázkům. Snad jen, že název článku není tak přesný - neonacisté totiž nejsou jako velký uličník, který krade malým dětem na pískovišti jejich hračky, ale spíš jako osamělé děcko, které se zoufale snaží okoukat, s jakými hračkami si hrají ostatní, aby se mohlo přidat. Bavilo by vás to? Odpor se stává odporem, jen když s sebou nese jak formu tak obsah. Povrchní plagiáty nechme náckům a budujme vlastní kritický, politický, autonomní a radikální odpor v našich ulicích, městech, školách, pracovištích a regionech. Nenechme se svázat nacionalismem, kontrolovat státem, systémem a rozdělit rasami. Originál je vždy jen jeden.

Přílohy

Související článek

Německá reportáž o autonomním nacionalismu

Související články