Šok z nerovnosti

Jak spolu souvisí polistopadový vývoj a současné protesty v severních Čechách, rasismus a sociální nerovnost? Může se levice něčemu přiučit u neonacistů z DSSS? Společný text Martiny Poliakové a Ondřeje Slačálka se snaží ukázat, že odpověď na tyto otázky zní: Víc, než si myslíte.

Kde domov můj, zpíval zástup na protiromské demonstraci v Rumburku. A po chvíli zas Bílej jezdec jede tmou. Skandování Cikáni do práce střídají výkřiky Cikáni do plynu. Davy rozhněvaných před ubytovnami, kde žijí Romové, neměly už příliš daleko k rasové válce, o jejímž rozpoutání sní celé generace neonacistů. Jenže nepřipomínají křičící davy většiny, která povstala proti „nepřizpůsobivým“, v mnoha ohledech různé nedávné race riots menšin, jaká známe ze západních měst či ze slovenského venkova? Štěkáme, aby se o nás vědělo – heslo popisující rioty na pařížských předměstích by mohli použít i Severočeští. A nenasvěcuje zpěv hymny v podobných situacích nacionalismus národa, jehož písní se stala?

Severočeské protesty můžeme číst různými způsoby. Nasnadě je obviňování místních z rasismu. To ale může znamenat záminku k přehlížení reálných problémů soužití a paušální stigmatizaci protestujících. Pražští lidskoprávní liberálové, kteří tyto soudy často vynášejí, jsou v riziku dvojího pokrytectví. Vůči Severočechům uplatňují podobný vzorec jako anticiganisté vůči Romům: hodnotí paušálně a bez ohledu na příčiny, výsledkem je pohrdání a pocit nadřazenosti. Z pozice lidí, kteří neřekli ani slovo proti vystěhovávání Romů z Prahy do sociálních konzerv – ghett a ubytoven, nedokážou zaručit, že by zastávali podobné postoje i v případě života mimo hlavní město. Nedokážou dát přesvědčivou odpověď na nejprimitivnější výzvu: Tak s nimi běžte bydlet.

I kvůli mělkosti a nevěrohodnosti kritického pohledu získává zejména na politické scéně převahu odlišný přístup, plný pochopení pro „slušnou a produktivní většinu“ (slovy sociálnědemokratické hejtmanky Jany Vaňhové) a proti „nepřizpůsobivým“. Pravice dokázala situaci instrumentalizovat a jako kýžené „řešení“ slíbit jeden z bodů své agendy, který k problému přispívá a ještě ho prohlubuje: zkrácení sociálních dávek. Tragickou a

ntihrdinkou se stala sociální demokracie. Zatímco její ústecký poslanec Jaroslav Foldyna chválí protiromské nepokoje, které pomohl rozdmýchat, jako příklad občanské angažovanosti, díky němuž se problémy začaly řešit, popírá pražský poslanec Stanislav Křeček, že by se snad mělo jednat o sociální problém. Sociální demokracie osvědčila v této kauze překvapivou míru popírání sociálna.

Slepá skvrna lidskoprávních liberálů i sociálních demokratů je pochopitelná. Pokud chceme rozumět příčinám protestů na Šluknovsku i tomu, proč se podobně může vyvinout situace i v řadě dalších míst, nestačí nám upřít zkoumavý a nadřazený pohled do zasažených oblastí. Je třeba vidět i roli centra a nás samotných. Vnímat situaci ne jako pouhý sociální problém, který diagnostikujeme a pacientovi předepíšeme tvrdý režim a léčbu, ale jako důsledek vývoje celé společnosti, důsledek vývoje, na kterém máme podíl.

Paušální obviňování z rasismu stejně jako paušální „empatie“ vůči účastníkům protiromských demonstrací skrývá skutečnou příčinu tím, že ji externalizuje: ať už k démonickým rasistům nebo k démonickým Romům. Příčinou je ale něco, co prožíváme a spoluvytváříme všichni.

Na nejobecnější rovině jde o šok z nerovnosti. Společnost jako celek teprve nyní poznává odvrácenou tvář polistopadových slibů. Nový režim slíbil lék na neduhy rovnostářství. Tímto lékem měla být svoboda – akceptovalo se, že sebou ponese jistou míru nerovností. Představivost většiny společnosti ale byla tvarována zárukami zděděnými z minulého režimu: málokdo si představil, do jakých oblastí života se budou nerovnosti překládat. Instituce jako všeobecný přístup ke vzdělání, péče o nemocné, podpora nezaměstnaných či absence geografické segregace chudých byly považovány za samozřejmost, za předpoklad, na kterém se teprve bude nerovnost založená na zásluhách budovat. Slibovala se rovnost šancí a nerovnost výsledků – obojí mělo být prospěšné, neboť úspěšní potáhnou nahoru celou společnost. Nebyla slyšet varování, že třídní rozdělení společnosti bude znamenat nerovnost v tolika oblastech života, že se rovnost šancí stane prázdnou rétorickou vatou. Nyní společnost prožívá šok z uskutečnění polistopadových příslibů – teď, když máme, co jsme chtěli, vidíme, že nerovnost výsledku může prakticky znamenat také nerovnost „šancí“: dědičnou nezaměstnanost, propastné rozdíly mezi jednotlivými čtvrtěmi a regiony či různou úroveň zdravotní péče pro chudé a pro bohaté.

Romové nejsou v tomto kontextu někým jiným. Jsou (respektive ti z nich, na něž mohou rasisti a sociální xenofobové zároveň přišpendlit nálepku „nepřizpůsobiví“) především těmi, kdo přišli v masovém měřítku o práci jako první a kdo ukazují většině, jaké následky má dvacet let nezaměstnanosti v masovém měřítku. Agrese vůči nim je vysvětlitelná jako výsledek podvědomého strachu z prožití jejich osudu – neprovokují tím, že jsou odlišní, ale tím, že by mohli být stejní, že by mohli předznamenávat osud nás ostatních. Pohrdání jejich kulturou velkých rodin a vzájemné pomoci lze číst také jako vytěsňování otázky, zda tato kultura nefungovala (přes všechny své problémy) jako vcelku úspěšná adaptační strategie, která své příslušníky bránila před nejhorším. Lze je číst jako vytěsňování otázky, jak by dopadla většinová společnost, pokud by na ni dopadla nezaměstnanost v takto silné míře. Zkusme si schválně představit, že by většina lidí v naší blízké rodině i mezi širším okruhem známých byla nezaměstnaná. Kolik by asi přibylo bezdomovců?

Liberální a vzdělané střední třídy se před dvaceti lety vzbouřily proti režimu práce pro všechny a přibližně podobných odměn pro většinu. Znamenal pro ně pracovní povinnost, státní poručnictví a nadvládu nekompetence. Vytvořily režim, který svým nejslabším nabídl nezaměstnanost, který místo nivelizovaných mezd poskytl dávky nebo sociální propad. Nyní dorůstá první generace dětí nezaměstnaných a (jaké překvapení!) jsou s ní problémy. Jsou to děti „nepřizpůsobivých“, takže to zcela jistě bude jejich vina, za niž musejí být po zásluze potrestáni. Rasismus se tu stává kognitivní sebeobranou – pokud bychom si totiž připustili, že problémy Romů vycházejí z jejich sociální situace, museli bychom přijmout, že se nás mohou týkat také, přijdeme-li o práci. Je přirozenější obviňovat oběť. Jen to znamená zapomenout, že Severočeši skandující cikáni do práce legitimizují situaci, ve které budou oni sami, až se ocitnou v pozici nezaměstnaných, nahnáni na nesmyslné nucené práce, které jim zkomplikují hledání skutečného zaměstnání

Celý Západ prožívá šok z krize a reakcí je nástup rasismu a posilování krajní pravice. V českém prostředí je tento šok doplněn o šok z nerovnosti. Kde domov můj znamená v tomto kontextu otázku po ztraceném ráji rovnosti, útok na Romy má dvojí funkci: je sebepotvrzením útočícího, že do této rovnosti patří, a je zároveň ujištěním, že tato rovnost nezahrnuje ty, jejichž současný osud varuje a odstrašuje. Nacionalismus slouží jako poslední dostupné ujištění, že nikdy neskončím jako tento nezaměstnaný Rom, jako poslední protilátka, která je k dispozici vůči varování, že v tržním systému v době krize i já mohu skončit jako tento nezaměstnaný Rom.

Rozplést řetězec ekvivalencí

Pojem řetězce ekvivalencí pochází od postmarxisty Ernesta Laclaua. Vrcholná podoba řetězce ekvivalencí přichází v situaci propojení požadavků na nespravedlivý řád. Zatímco řád není schopen či ochoten uspokojovat jednotlivé požadavky, tyto požadavky se dostávají do vztahu pozoruhodné solidarity, která je dána tím, že více než samy sebou jsou vyjádřením nesouhlasu s daným řádem. V důsledku se stávají do značné míry vzájemně zaměnitelnými – vyjádřením jednoho z nich artikulujeme nesouhlas s režimem, který odpírá naplnění všech. Řetězec ekvivalencí ustavuje nečekanou komunitu, sdílené nepřátelství zakládá sounáležitost dosud odlišného. Hegemonickým se pak obvykle stane požadavek, který v procesu svého kladení nejlépe zahrne ty ostatní a zároveň bude znamenat největší zpochybnění dosavadního panství.

Jan Bíba aplikoval tento řetězec ekvivalencí na nedávné československé dějiny: Represivní normalizační režim upíral různým skupinám čisté životní prostředí, dostatek spotřebního zboží, náboženskou či názorovou svobodu. Krizi tohoto režimu znamenalo propojování požadavků, řetězení, v němž kritika omezení náboženské svobody znamenala zároveň kritiku represí jako celku, s níž se mohl ztotožnit i ateista a kritika ekologické nešetrnosti znamenala zároveň kritiku technokratické sklerotičnosti, již mohl přijmout za svou i stoupenec konzumního životního stylu. Hegemonii získal požadavek Havel na Hrad nikoli pro sympatie ke konkrétní osobě a ani pro obsah tohoto hesla. Byl přitažlivý jako společný jmenovatel, jeho síla byla dána jedině společným odporem aktérů k režimu. Stalo se tím, na čem se dotčení shodovali a co je mohlo v jejich efektivním odporu propojit. Vzal na sebe roli reprezentanta řetězce ekvivalencí: mohl představovat všechny ostatní požadavky a zároveň jasný, konkrétní krok ke změně.

Nezůstává za severočeskými protesty skrytý svébytný řetězec ekvivalencí? Je především těžké najít heslo, které by protesty dobře vystihovalo. Cikáni do plynu řve jen menšina protestujících, přijatelnější Cikáni do práce má zase zcela opačný význam než doslovný: opravdu se nedemonstruje za to, aby se z Romů stali kolegové v práci nebo spolužáci vlastních dětí. Smyslem demonstrací je nevyslovené, ale jasně přítomné Cikáni pryč.
Je snadné mluvit o rasismu, oč jiného se jedná? Jenže tento rasismus má specifickou funkci – je jím hněv na nerovnost. Rétorika Varnsdorfských na veřejných diskusích mluvila jasnou a věcnou řečí: Kvůli Romům odejdou mladí a nepřistěhují se lékaři či učitelé. Klesne cena nemovitostí. Zapomnělo se na nás a páni na kraji či ve vládě kašlou na naše problémy…

Romové jsou vnímáni jako radikálně nepřijatelní zdaleka nejen kvůli existujícím problémům soužití. Představují živý ukazatel toho, jak až může vypadat nerovnost. Útok na ně představuje jeden z mála způsobů, jak vyjádřit frustraci z nerovnosti. Heslo Cikáni pryč se může stát náhražkou za jiná hesla, která by ve veřejném prostoru nebyla slyšet, nebo se vzhledem k diskreditaci rovnostářství nedostává jazyka pro jejich formulaci, počínaje investicemi do zapomenutého kraje, přes nabídky důstojných pracovních míst a konče skutečnou rovností šancí, bez ohledu na to, do jakého se kdo narodí města a do jaké rodiny. Heslo Cikáni pryč je také dostatečně prázdné a přitom dostatečně útočné vůči panujícímu řádu. Na jedné straně neútočí na nerovnost a elity a tím se nedostává do konfliktu s hegemonickou ideologií vítězství úspěšných. Naopak – může působit jako její radikalizovaná verze, když hněv adresuje právě těm nejneúspěšnějším. Zároveň jsou elity vázány povinnostmi chránit Romy před rasismem – útok na ně tak může být chápán i jako útok na elity.

Romové jsou navíc konkrétním terčem. V severočeských protestech vidíme radost z politična. Na demonstracích se lidé usmívají, působí svobodně a uvolněně, často si na sebe berou nejlepší šaty a zažívají sounáležitost a solidaritu, jakou pamatujeme z listopadu a prosince 89 nebo jíž teď aktuálně můžeme pozorovat v hnutích v Egyptě, Libyi, Španělsku... Jestliže politično mělo být v liberálním řádu vytěsněno nebo kanalizováno, vrací se ve vší síle jako překročení pomyslného zákazu.

Ernesto Laclau promýšlel (v návaznosti na Rosu Luxemburgovou) řetězce ekvivalencí pro revoluční situaci, kdy nějaký požadavek, byť i sám o sobě třeba vcelku nanicovatý (jako skandování Perón či Havel) vyjadřuje emancipační aspirace. Je proto namístě, ba třeba souhru a vzájemnou zastupitelnost požadavků podporovat, i když by samy o sobě tyto požadavky neměly revoluční smysl, ba dokonce by v jiném kontextu mohly být zcela regresivní či nesmyslné.
My jsme v obtížnější, reakční situaci. Hegemonickou roli hraje v severočeských protestech rasistický požadavek. Rolí levice tedy nemůže být udržení tohoto řetězce ekvivalencí, ale objevení těch jeho článků, které jsou za rasistickým označujícím skryty. Rozbití řetězce ekvivalencí musí být spojeno s hledáním politických jazyků a forem kolektivní akce, které umožní vyjádřit jejich legitimní součástí. Musí být spojeno s ustavením nového řetězce ekvivalencí, který bude emancipační a jasně antirasistický, ale zahrne některé oprávněné požadavky a obavy Severočechů.

Nemůže přitom jít o pouhé paternalistické „řešení problémů“, levice musí postihnout dimenzi politizace a nabídnout politickou alternativu. Částečnou odpovědí může být vyzdvižení pozitivní identity – místa, města, kraje. Stejně důležité je ale i negativní vymezení – zacílení hněvu do boje o přerozdělování, které musí mít svou prostorovou dimenzi. Levice by měla být důslednější než pravice v boji o rozpočtové určení daní, měla by požadovat nejen snížení rozdílu mezi malými obcemi a městy, ale především změnu logiky přerozdělování – už ne podle toho, kdo táhne ekonomiku (respektive kde si bohatí a firmy napíší své sídlo a bydliště), ale se zřetelem k rovnosti, k tomu, aby v některých oblastech nevznikala ghetta a masová nezaměstnanost. Jinými slovy, odpovědí levice na rasismus musí být obnovení a důsledné znovupromýšlení jazyka rovnosti. Pokud to nedokáže, skončí buď v ostudné roli přitakávačů rasismu, anebo v nedostatečné roli autorů málo přesvědčivých odpovědí na otázky, které rasismus nastoluje.

Zákeřné Odkudsi: Neoliberál potkává sociologii

Příklad nepříliš přesvědčivé odpovědi nabízí článek Anny Durnové Lhostejnost z horních pater (Hospodářské noviny, 9. 9. 2011), podle nějž je hlavním problémem neochota elity rasistické pochody jasně odsoudit. „Pokud dají české elity jednoznačně najevo, že lynčování, pochody a okázalý rasismus jsou nepřijatelným nástrojem řešení situace, budou si všichni… muset uvědomit, že tyto problémy lze řešit pouze nástroji demokratickými“ a ne „nenávistnými pochody a násilím“. Naším hlavním problémem má být odlišnost od Západu, absence silných elit, jejichž jasné slovo by mělo pedagogický smysl: Rasismem své problémy řešit nemůžete. Až se naučíte lepší diskurz, holoubkové, pak si vás možná všimneme a budeme s vámi vaše problémy řešit. Do té doby nevidíme, neslyšíme.

Tento pohled se míjí cílem hned ve třech bodech. Především – role elity na Západě zdaleka není tak jednoznačná, jak by si ji Anna Durnová přála vidět. Sarkozy a Cameron opřeli značnou část své politické kariéry o rétorické parazitování na předsudcích proti menšinám, z téhož pramení růst krajní pravice. Problém České republiky není v tom, že ještě nedošla do západní země zaslíbené, jak se ad nauseam opakuje posledních dvacet let (tuto představu dobře popisuje Pavel Barša v článku Jak zabít sen), ale v tom, že do ní už došla, takže má podobné problémy, podtržené tím, že do ní došla skokově a že sociální rozdíly, které se tam rozvíjely, budovaly a někdy také kompenzovaly po generace (se všemi průvodními problémy), byly tady obnoveny šokem.

Druhým problémem s očekáváním záchrany od elit je, že v Česku nejsou elity, které by mohly podobnou roli sehrát. Nikdo nečeká na pedagogické slovo shora, ba právě naopak, davy v Rumburku a Varnsdorfu nesnášejí „ty nahoře“ stejně jako Romy nebo ještě více a skrze útoky na Romy útočí rovněž na „zkorumpované politiky“ – onu skupinu, do níž se koncentroval hněv za zklamané naděje a ukradenou rovnost (a z níž se stal také alternativní terč pro zášť k bohatým, jejichž moc a pozice je ve srovnání s mocí a pozicí politiků tématizována minimálně). I jinde dochází k delegitimizaci elit v souvislosti s krizí. Zatímco jinde často sebevědomá sociální hnutí dokážou diferencovaně a konkrétně kritizovat politickou, kulturní a ekonomickou elitu a upozorňovat například na problém daňových úniků, v Česku vede většinové užívání paušální rétoriky korupce k celkové delegitimizaci politické elity a zároveň k přehlížení role elity ekonomické.

Konečně třetím problémem, který se Západem opět sdílíme, je bezradnost elit. I ty jejich části, které nechtějí hrát rasistickou kartou, nevědí, co dělat. Symbolem této bezradnosti mohou být slova českého prezidenta, kterými komentoval existenci ghett: „Je to neštěstí, je to hrozné, je to něco, co bych nevěřil, že si budeme importovat odkudsi ze světa k nám, ale bohužel, je to tady. Co s tím dělat, též není jasné. V každém případě odlišme velmi striktně dlouhodobé řešení od krátkodobého.“


Na tomto vyjádření šokuje na první pohled absence sebereflexe. Prezident republiky kupodivu neříká: Více než dvacet let jsem budoval třídní společnost, neustále říkám, že úspěšní se mají mít dobře a neúspěšní špatně, že příjmy musejí odpovídat jen a pouze výkonu. Není tedy logické, že lidé, kteří nemají úspěch, skončí v takovém bydlení, které odpovídá jejich situaci? Václav Klaus zapírá důsledky vlastní politiky, dvacet let budování třídní společnosti, které mělo podobné následky jako jinde ve světě (ano, ghetta nejsou v tajemném Odkudsi, jsou v rozvinutém, západním světě, v Paříži, v Londýně, v USA…) není příčinou, za všechno může jakési záhadné a zákeřné Odkudsi, právě to přineslo neštěstí, v jehož příchod by hlavní budovatel tržní a třídní společnosti nikdy nevěřil, nikdy by je neočekával a neví co s ním.

Můžeme samozřejmě říct, že je Klaus pokrytec. Leccos (například snaha, s níž se snažil v devadesátých letech oddálit sociální důsledky svých politik, nederegulovat nájemné, nepřipustit příliš vysokou nezaměstnanost apod.) nasvědčuje tomu, že situace je ještě horší. Klaus nejen věrně hraje šok z nerovnosti, Klaus jej sdílí. Ani normalizační ekonom snící o neoliberálním ráji si nedokázal domyslet, že tržní Odkudsi, které buduje, vykoření svět, jak jej dosud znal.

Klausovi slouží ke cti, že bezradnost přiznává. Jeho následovníci nemají podobné zábrany. Vláda ústy Nečase a Drábka využila situaci k útoku na sociální dávky – řada rasistických demonstrantů, kteří jsou nebo brzy budou nezaměstnaní, tak přispěla k útoku na své vlastní postavení. Jestliže Egon Bondy kdysi parodoval profízlovanost Československa tak, že jsme v zemi, kde jeden udávaje druhého již prostřednictvím třetího udává sám sebe, pak o dnešním Česku lze zase říct, že jeden požadováním tvrdé ruky vůči druhému již prostřednictvím třetího tahá peníze ze své vlastní peněženky. Další část pravice, reprezentovaná Ivanou Řápkovou a podpořená mnohými sociálními demokraty, přišla s represivní odpovědí, znamenající v podstatě kriminalizaci chudoby – se zákony, které mění opakovaný přestupek v trestný čin, s omezováním svobody pohybu, s možností exekučně zabavovat sociální dávky nad výši existenčního minima (to činí v současné době 2020 Kč na měsíc) a s dalšími opatřeními.

Sen o českém národu

Polistopadová ideologie nás zbavila jazyka pro pojmenování nerovností. Jediným všeobecně dostupným jazykem, který mohl vyjádřit touhu po rovnosti, byl jazyk národní identity – jazyk vštípený všem ve školách, obnovovaný na obrazovkách televizí a v celé řadě společenských rituálů. Jazyk popíraný, udržovaný do značné míry s odstupem a sebeironií, ale jen proto o nic méně všudypřítomný.
Jak ukázal už antropolog Ladislav Holý, jednou z funkčních znaků českého nacionalismu je jeho sebepopírání. Sebepopírání se týká už samotné existence – to jiné národy mají nacionalismus, ba šovinismus, my máme vlastenectví. Funkční součástí je ideologie malosti a nevinnosti – český nacionalismus, konstituovaný jako sebeobranná ideologie menšiny, zůstal, jak připomíná Václav Bělohradský, menšinovým i poté, co se jeho nositel stal většinou a státním národem. Český národ v pozici hegemona popírá svou moc, ba existenci, a prostřednictvím toho také možnost, že by vůči někomu uplatňoval panství. Vždy se jen brání (před separatismem Němců a nyní před romským násilím) či pomáhá (Slovákům), nikdy nevládne a neutlačuje. Ideologie malosti je svého druhu paranoidní – národní my je vždy ohrožené.
Je snadné si nad touto ideologií národa pohrdavě odfrknout, je rovněž snadné analyzovat různé momenty, kde se za domnělou sebeobranou maskuje nadvláda, za evokováním pocitu ohrožení vůle k moci. Je těžší vidět pod odkazem k nacionalismu jeho sociální obsah. Národní rétorika je v dnešní době vzpomínkou na rovnost a skrytým požadavkem rovnosti. Je vzpomínkou na situaci, kdy dnešní chudí a dnešní bohatí chodili do stejných škol, kdy měli všichni stejné právo na práci, respektive pracovní povinnost, kdy se dívali na stejnou televizi. Je také posledním symbolickým prostorem, v němž si jsou obyvatelé vilových čtvrtí a bílí obyvatelé či sousedé ghett stále ještě rovni.
Tento symbolický prostor v sobě udržuje vzpomínku na některé prvky normalizace, ale zároveň je podepírá odkazem na mnohem starší a důstojnou tradici (národní obrození) a obecně představou o národu jako přirozené danosti. Dává tak potlačené a podvědomé touze po rovnosti ohromnou podporu, skálu, o niž se může opřít.
Právě na této neuvědomované síle nacionalismu se snaží a ještě budou snažit stavět reakční síly, které se pokusí stát vyzyvateli stávajícího establishmentu, od bobošíkovců po zemanovce, od vandasovců k machovcům. Budou nabízet nacionalismus v pozitivní i negativní podobě (náhradních nepřátel bude celý zástup, od Romů přes muslimy až po Brusel). Levice má na výběr: buď zdegenerovat k národním sociálům, ať už pod jakýmkoli názvem a v jakékoli podobě, anebo dát touze po rovnosti nezdeformovaný a nenáhražkový jazyk.

Vandasova polovina pravdy

Levice zatím s ničím podobným nepřišla. Pokud něco představovalo na české ideologické mapě inovaci, byl to vznik TOP09. Už název, emblematická figura a rétorika této strany dávala jasně najevo odhodlání, s jakou tato strana hájí ideologii radikální nerovnosti. Strana pro ty on the top obsadila do role idola (co na tom, že z hlediska reálného politického vlivu spíše maskota) muže, jemuž nikdo neřekne jinak než kníže – s mírnou nadsázkou, která se snadno překlápí v úctu. Co znamená slovo kníže v překladu do moderní češtiny? Ničím nezaslouženou, zděděnou nerovnost. Celá předvolební i povolební rétorika této strany byla založena na kontrastu kvality a solidarity – chceme dobré vzdělání, zdravotnictví, penze… pro ty, kdo si to dovedou zaplatit. Ti ostatní nám škodí víc, než si myslíte. Nejen, že amorálně parazitují na ostatních, ale navíc svým parazitováním snižují kvalitu pro plátce a ještě ke všemu je (ve světle Řecka) ohrožují… Z morálního problému se stala bezpečnostní hrozba, nerovnost byla potvrzena nejen jako spravedlivá, ale také jako sebezáchovná.
Pravice smělým ideologickým manévrem získala velkou část mládeže. Za kým půjdou ti, kdo zjistí, že si kvalitu nemohou dovolit? Jediný, kdo je schopen silně zvednout rétoriku frustrace, je neonacista Vandas a jeho Dělnická strana sociální spravedlnosti. Zopakujme si ta slova dobře: dělnická strana sociální spravedlnosti. Poslechněme si hymnu Dělnické strany na Youtube – pro ironické intelektuály je komická svým patosem, ale nebojí se mluvit o pánech, o sedřených rukou, o pěstech…

Má česká levice ještě odvahu mluvit o dělnících a o pánech? Dokázala mluvit o sociální spravedlnosti a sociálním konfliktu? Nanejvýš o solidaritě, s ní mohou verbálně souhlasit i velkokapitalisté a zkorumpovaní manažeři polostátních podniků, které sociální demokraté potřebují pro své kšefty. Levice si nedovolí radikální kritiku nerovnosti, je hodnotově konzervativní a autoritářská. Dokonce i komunistická strana, neustále napadaná jako antisystémová, tráví většinu času ujišťováním o své státotvornosti – a přípravou na svůj podíl v manažování nerovných tržních vztahů. Levice není schopna přisvojit si pravdivou polovinu Vandasovy rétoriku – tu sociální. Zbude jí opatrné parazitování na nacionalismu, v němž bude pravice vždycky lepší. Alternativou nejsou ani zelení, diskreditované handlem s Topolánkem (dočasné ústupky ekologismu výměnou za svolení k trvalé devastaci veřejného zdravotnictví a mnohého dalšího) a navíc schopní mluvit o sociálních problémech, ale spíše jazykem řešení projektů než jazykem společenské emancipace a sociálního konfliktu.


„Chtěla jsem pískat na Vandase, ale zjistila jsem, že jsem s ním v 95 % musela souhlasit,“ řekla antifašistka, která přijela protestovat na mítink Dělnické strany sociální spravedlnosti do Rumburku. Neonacisté ovšem dokázali sebrat levici nejen rétoriku sociální spravedlnosti a kritiku polistopadového vývoje – ukradli také jí (a zeleným) aktivistický styl. Neonacisté jsou schopni jet do výbušných oblastí, bojovat o ulice a eskalovat konflikt. „Neonáckové jsou dnes autentická občanská společnost, ne liberálové z Prahy, neschopní vyjet z hlavního města,“ řekl před pár lety pod dojmem riotů v litvínovském Janově v soukromém rozhovoru aktivista jedné velké nevládky. Události na severu ukazují, že měl pravdu.

Neonacisté jsou jako jedni z mála schopni budovat sociální hnutí, tento v Česku velmi podvyživený druh politiky. Česká společnost sice paušálně nadává na „politiky“, toto nadávání je ale většinou spíše projevem diváckého zklamání, kombinuje se s fascinovaným sledováním politiky a zaujetím pasivní pozice. Nemáme zde silnou kulturu sociálních hnutí či občanské angažovanosti – a pokud byla v uplynulých letech občas z nejvyšších míst podporována a chválena, bylo to velmi selektivní, doplněné skandalizačními odsudky za „špatnou“ občanskou angažovanost (ekologů, alterglobalistů, odborářů…). Dělnická strana sociální spravedlnosti nemá hrozivý potenciál v tom, že by vstoupila do parlamentu a tam po vzoru sládkovců svého času pár let obveselovala televizní obrazovky. Její hrozivá síla spočívá v možnosti stát se hnutím, schopným udeřit a eskalovat situaci.

Jak se této hrozivé síle postavit? Stát se jí. Levice hodná toho jména bude muset najít dobrou reakci na šok z nerovnosti. Bude muset najít nový, přesvědčivý jazyk pro vyjádření frustrace lidí, pro něž transformace neznamenala především šanci – a postavit tento jazyk proti rasismu. Bude muset přestat být stranou vítězů a stát se akceschopným protestním hnutím. Jinými slovy – bude se muset stát skutečnou dělnickou stranou sociální spravedlnosti.

 

Související články
Romové Varnsdorfanům vadí, podvodník a lhář Kohout však ne

Obyvatelé Varnsdorfu mají v boji s nepřizpůsobivými občany ve městě svého neoficiálního vůdce. Je jím Lukáš Kohout, "ten, co lítal s Kavanem," jak nejčastěji zaznívá z úst místních obyvatel. Romy, kteří zneužívají sociální dávky, nemohou vystát. Kohout, který podvodně létal po světě za peníze daňových poplatníků, jim ale zřejmě nevadí.

Kdo je tady nepřizpůsobivý?
Je to slovo tak opotřebované, že se zcela vytratil jeho původní význam a nikdo už se neobtěžuje nad tím zamyslet. Autorka tedy nabízí vlastní rozbor. Pokud se podíváme na slovo „přizpůsobit se“, je na místě následně definovat komu či čemu.

Keller se ptá: Kam mizejí peníze z tendrů?
Podle právě zveřejněných informací bylo - jak napsal - v průběhu roku 2010 odhaleno zneužívání dávek ve výši 144 miliónů korun. Protože během téhož roku bylo na dávkách státní sociální podpory vyplaceno celkem 40,8 miliardy korun, není tak prý složité spočítat, že zneužito bylo zhruba 0,35 procenta dávek.

 

 


 

 

Související články