Proti všem autoritářským ideologiím

www.antifa.czHnutí Antifa, které na sebe naposledy upozornilo při listopadové demonstraci proti neonacismu, v mnoha ohledech vychází z anarchistických kořenů. S jeho dvěma představiteli, Tomášem S. a Petrem N., jsme vedli následující rozhovor.

Co vlastně je Antifa a co je jejím cílem?

Jsme hnutí, které spojuje snaha řešit problém neonacismu bez ohledu na oficiální struktury, které tento problém řešit neumějí nebo se o to ani pořádně nesnaží. Nás naopak spojuje pocit, že tento problém řešit schopni jsme. Víme přitom, že neonacistické myšlenky zcela vymýtit nejde, ale naším cílem je hlavně dostat neonacisty z veřejného prostoru, z ulic do soukromí, nanejvýše někam do hospod a nonstop barů. Víme, že neonacismus není jediným problémem současné společnosti a je to spíše špička ledovce problémů vážnějších, ale neměli bychom jím nechat prorůstat společnost. Takže bychom rádi před neonacistickou infiltrací ochránili i různé nezávislé subkultury. U některých z těchto subkultur je to skoro beznadějné – to jsou asi například skinheads nebo některé skupiny fotbalových fanoušků. Neonacisté ale dnes mají určité zastoupení třeba mezi metalisty a kupodivu i například mezi fanoušky tuningu.


Když mluvíte o subkulturách, anarchisté mají také vztah k některým z nich, někdy jsou dokonce neonacisté i anarchisté vnímáni médii jako jakési dvě znepřátelené subkultury.


Tak to je dost zkreslené. Neonacisté jsou jistě do značné míry subkultura, důležitou součástí jejich identity jsou různé symboly, společně sdílené rituály, hudba, vnější vzhled… Podobné věci u lidí, kteří jsou aktivní antifašisté nenajdete, nás spojuje především antifašismus a antiautoritářské myšlenky. Samozřejmě i ve způsobu života se mnohdy shodneme, například je u nás určitě víc vegetariánů a veganů než mezi většinovou populací, takže třeba na našich akcích se připravují bezmasá jídla, a nejen proto, že veganské jídlo je ten nejmenší společný jmenovatel.

Je pravdou, že mezi našimi aktivisty je hodně lidí, kteří si prošli různými subkulturami. Ono totiž být příslušníkem nějaké subkultury je dnes asi tou nejlepší příležitostí, jak poznat násilí ze strany neonacistů. Když jste třeba skejťák na menším městě, tak je jen otázkou času, než narazíte na opilého holohlavce, který vám začne nadávat do feťáků a bude si na vás chtít vybít svou agresivitu. Takže skutečně, lidé ze subkultur získávají častěji motivaci k tomu, aby se k nám připojili.

A jakými způsoby se snažíte problém neonacismu řešit?

Tak samozřejmě působíme osvětově, máme internetové stránky, vydáváme časopisy, organizujeme přednášky a podobně. Vedle toho se věnujeme monitoringu neonacistických aktivit, což znamená shromažďovat a vyhodnocovat spousty informací. A samozřejmě důležitým prostředkem boje s neonacismem je i fyzická konfrontace.

To je věc, která je vám často vytýkána, a jste kvůli tomu, že nezavrhujete fyzické násilí, občas házeni s neonacisty do jednoho pytle „extremistů“.

My se v intenzitě použití násilí odlišujeme od neonacistů o několik řádů – nikdo od nás nikdy žádného neonacistu nezabil, zatímco neonacisté od devadesátých let připravili o život možná desítky lidí. Ze rvačky s námi si neonacista odnese obvykle pár modřin, o kterých do týdne neví – a to je i případ těch ošklivě vypadajících kopanců do hlavy, které se objevily teď v listopadu v médiích, ač se to na první pohled nezdá. Násilí je ve vztahu k neonacistům hlavně důležitý psychologický tah. Jsou to obvykle lidé, kteří si zakládají na své fyzické převaze a nebojí se proto ohrožovat okolí. Máme už dost zkušeností s tím, že teprve ve chvíli, kdy se jim někdo fyzicky postaví a přijdou o tento primitivní pocit nadřazenosti, své násilné aktivity omezí nebo se někdy i stáhnou z neonacistického hnutí.

Lidé z Antify se ale někdy dostávají i do potyček s policií. Je i to součástí vaší ideologie?

Samozřejmě policii nijak nemilujeme a jsme s ní ve střetu už tím, že zpochybňujeme její monopol na použití násilí. Kromě toho se v jejích řadách vyskytuje i jistý počet neonacistických sympatizantů. Ale naše bitky s policií nebývají něco plánovaného, naopak si uvědomujeme, že to může působit kontraproduktivně. Někdy, jako třeba loni v listopadu, je to záležitost několika opilých jednotlivců, které se bohužel k takovým akcím připletou. Jindy se může jednat o obranu před útokem policie. Příkladem je první máj 1999 – konaly se nenahlášené akce antifašistů a neonacistů a velitel policie, o němž nyní víme, že sám s neonacisty sympatizoval, nás nechal rozehnat výbuškami, psovody se psy a slzným plynem, aby mohl projít nenahlášený neonacistický průvod.

Jak jsou dnes neonacisté početní?

Odhadujeme, že jich je dnes u nás kolem pěti tisíc, z toho je politicky aktivních pár stovek. Jejich počty moc nestoupají, spíš se to už po léta pohybuje po jakési sinusoidě, teď se zrovna nacházíme v bodě, kdy se snaží vystupovat aktivněji. Jsou tu i jakési snahy inspirovat se německou NPD, ale zatím u nás není nějaký charismatický jedinec, který by mohl nějak zasáhnout do politiky. Naší prací pak je, aby se ani neobjevil – snažíme se tyto lidi odhalit a politicky znemožnit poukazem na jejich minulé i přítomné nacistické aktivity.

Záleží vám na vašem mediálním obraze a na tom, jak jste vnímáni veřejností?

Média pro nás nejsou zas tak důležitá, nepodřizujeme jim svoje aktivity, neděláme PR. Občas jim poskytneme informace a naším cílem je, aby média stránky Antify považovala za relevantní zdroj informací o nacistech, proto si dáváme až úzkostlivě pozor, aby zveřejňované informace byly pravdivé. Nicméně pro velký počet lidí budeme asi vždycky parta hovad, která se jen pere s jinou partou, s tím se musíme smířit. Můžeme to změnit jedině osobním příkladem.

Jak je to u vás s věkovým složením? Média vás často označují za radikální mládež a také se říká, že z podobného druhu aktivismu mladí lidé obvykle vyrostou.

Ono to tak samozřejmě vypadá, protože na demonstracích jsou nejvíc vidět právě ti mladší. Když je pak člověku třicet nebo čtyřicet, tak už nemá takovou potřebu vymezovat se svým vzhledem, takže na první pohled v něm anarchistu nijak nepoznáte. Taky se obvykle lidé věnují více i jiným aktivitám, než je účast na demonstracích – snaží se měnit společnost třeba tím, jak se chovají v rámci své rodiny, místa, kde pracují, jak se projevují občansky a podobně.

Je programem Antify ještě něco dalšího, vedle monitoringu a konfrontace s neonacisty?
S bojem proti fašismu a neonacismu souvisí také aktivismus v dílčích oblastech, jakými jsou aktivity proti rasismu, xenofobii, antisemitismu, bolševismu, nacionalismu, genderové nerovnosti a podobně. Stavíme se také proti všem autoritářským ideologiím, nejen proti neonacismu. Věříme také, že lidská spolupráce a solidarita prospěje společnosti daleko lépe než konkurenční boj nebo centrálně řízená ekonomika podle jakékoli ideologie.

Zároveň se snažíme upozorňovat třeba na to, jak dnešní stát kousek po kousku ukrajuje z naší svobody pod záminkou boje proti terorismu a kriminalitě. Mussolini chápal fašismus do značné míry podle svého bonmotu „všechno pro stát, nic mimo stát, nic proti státu“ a antifašismus je pro nás právě protikladem této definice fašismu.

Nejsme jen anti, většina našich lidí se angažuje i v různých pozitivních činnostech – právech zvířat, sociální pomoci a podobně. Antifa se především více aktivizuje, když jdou nahoru náckové.

Co váš ideový základ – koho uznáváte jako myšlenkovou autoritu – z žijících i nežijících?

Většině členů AFA jsou blízké anarchistické myšlenky. Od Bakunina k Chomskému na různé způsoby. Neděláme si ale z nikoho poloboha s nezpochybnitelnou pravdou, jak to mají ve zvyku například bolševici.

Vyšlo v Literárních novinách 2/2008


Přečtěte si také související články

Anarchismus v českých zemích?

Anarchistické hnutí počátku dvacátého století zaniklo tím, že jeho představitelé podlehli ideologii bolševismu. Současný anarchismus navazuje na dobu před tímto zhoubným omylem, a přitom se snaží odpovídat na situaci jednadvacátého století. zde

Bělohradský diagnostikuje naši nevolnost

Knihu esejů Společnost nevolnosti má velký smysl číst: Bělohradský v žádném textu není jednoduchý, nikde neklade prosté teze, kdekoli dovede říci ono intelektuálské „ano, ale i“. Přitom ale nezatajuje, čemu nebo komu straní a co stíhá nesouhlasem, ba radikálním odporem. zde

Perspektivy anarchismu

Následující text dává nahlédnout do myšlení jedné z kultovních postav českého anarchistického hnutí. zde

Vzestup a pád anarchistického hnutí v Brně

Anarchistické hnutí na počátku devadesátých let v sobě mělo více sklonů k hippies než k militantní konfrontaci a jeho členové nezřídka při seznamování s děvčaty jim líbali ruce. zde