Čtvrtek 19/7/2018

Nestárnoucí Orwellova recenze Mein Kampfu z roku 1940

Před 93 lety, tedy 18. července 1925, vyšel poprvé Mein Kampf Adolfa Hitlera. Kniha stojící u zrodu jednoho z nejodpornějších totalitních systémů, které člověk stvořil. Při této příležitosti vydáváme recenzi knihy od skvělého a v mnohém jasnozřivého spisovatele — George Orwella. Orwell byl nejen celoživotní přesvědčený socialista a antiautoritář, bojovník ve španělské občanské válce na straně anarchistických a marxistických milicí, ale také zapřísáhlý odpůrce stalinistické diktatury, tedy kritik režimu, který zneužíval pojem socialismu k páchání těch nejhorších zločinů.

Orwell je proto dnes často citován fašisty a konzervativci, kteří znají pouze jeho nejznámější bestseller 1984. I proto je zajímavé, jak autor, v hodinách literatury často redukovaný na antikomunistu, v textu výborně popisuje Hitlerovo balancování mezi populismem a koalicí s kapitalisty a konzervativci při ničení odporu pracujících. I dnes je aktuální Orwellova brilantní analýza té perverzní přitažlivosti fašismu, která si nakonec podmanila masy. Vzhledem k tomu, že i dnes zažíváme čím dál častěji volání po vládě pevné ruky, po fašistickém podřízení autoritě a růst popularity vůdcovských postav napříč světem, je Orwellova recenze velmi varovným čtením. Dejte se do něj.

 

Rychlost, s jakou se události dávají do pohybu, je patrná z faktu, že rok staré, nezkrácené a necenzurované vydání Mein Kampfu vydané Hurstem a Blackettem se nese v silně prohitlerovském duchu. Očividným záměrem předmluvy a poznámek překladatele je zastřít zlost obsaženou v knize a představit Hitlera v natolik příznivém světle, jak to jen jde. Před rokem bylo totiž ještě možné brát Hitlera vážně. Zničil německé hnutí pracujících a za to mu byla třída vlastníků ochotná odpustit takřka cokoli. Levice i pravice se shodovala ve velmi povrchním vnímání národního socialismu coby pouhé varianty konzervatismu.

Pak se najednou ukázalo, že Hitler si žádný respekt nezaslouží. Jedním z důsledků bylo i nové vydání knihy z produkce Hursta a Blacketta, kteří knihu na pulty nově dodali s přebalem s vysvětlením, že veškerý výtěžek z knihy poputuje Červenému kříži. Jen na základě knihy Mein Kampf je nicméně těžké uvěřit, že se Hitlerovy názory a cíle nějak výrazněji změnily. Porovnáme-li, co říkal zhruba před rokem a co před patnácti lety, nejvíce zaujme, jak strnulá je jeho mysl a jak se jeho pohled na svět vůbec nevyvíjí. Jde o utkvělou představu monomaniaka, kterou příliš neovlivňují současné mocensko-politické manévry. V Hitlerově hlavě zřejmě není pakt mezi Ruskem a Německem ničím větším než změnou jízdního řádu. Plán, který představil v knize Mein Kampf, spočíval v rozdrcení Ruska jako prvního a naznačoval, že následovat bude Anglie. Teď se ale ukázalo, že nejdříve se musí vypořádat s Anglií, protože Rusko se dalo snáze uplatit. Ale i na Rusko přijde řada, až bude Anglie ze hry — tak to Hitler bezpochyby vidí. Jestli to tak skutečně bude, už je samozřejmě jiná otázka.

Předpokládejme, že Hitlerův program by bylo možné uskutečnit. Představuje si, že za sto let bude existovat souvislý stát pro 250 milionů Němců se spoustou „životního prostoru“ (tedy stát sahající až někam k Afghánistánu), příšerná a tupá říše, ve které se nikdy nic neděje — s výjimkou výcviku mladých mužů a jejich přípravy na válku a nekonečného přísunu čerstvé potravy pro děla. Jak je vůbec možné, že se mu tuto obludnou vizi podařilo prodat? Zjednodušeným vysvětlením je, že v určitém bodě kariéry ho financovali velkoprůmyslníci, kteří v něm viděli muže, jež rozdrtí socialisty a komunisty. Nepodporovali by ho, kdyby už předtím svými řečmi nevytvořil obrovské hnutí. Situace v Německu se sedmi miliony nezaměstnaných samozřejmě nahrávala demagogům. Ale Hitler by mezi všemi rivaly neuspěl, kdyby neoplýval kouzlem osobnosti, které je patrné už z neumětelsky napsané knihy Mein Kampf a které ještě výrazněji čiší z jeho projevů… Je fakt, že na něm je něco hluboce přitažlivého. Což je cítit i z pohledu na jeho fotografie — a já doporučuji prohlédnout si obzvláště ty na začátku vydání Hursta a Blacketta, které ukazují Hitlera v raných dnech hnědých košil. Má žalostný psí obličej, tvář muže, který trpí hroznými a nesnesitelnými křivdami. Jde vlastně o reprodukci bezpočtu výrazů ukřižovaného Krista v o něco mužnější formě, a je téměř jasné, že právě tak se Hitler vidí. Ten původní, osobní důvod, kvůli němuž se zlobí na celý vesmír, můžeme jen hádat, ale jeho zloba je nezpochybnitelná. Je mučedníkem, obětí, Prométheem přikovaným ke skále, hrdinou, který se obětuje a sám bojuje proti neskutečným překážkám. Kdyby měl zabít myšku, našel by způsob, jak z ní udělat draka. Podobně jako Napoleon vzbuzuje dojem, že bojuje s osudem, nemůže vyhrát a přesto si to z nějakého důvodu zaslouží. Přitažlivost takové pózy je samozřejmě ohromná, dobrá polovina filmů, které vznikají, se točí kolem podobného tématu.

Také se mu povedlo uchopit falešnost hedonistického přístupu k životu. Takřka všechny poválečné západní myšlenkové směry, a rozhodně všechny ty progresivní, automaticky předpokládaly, že lidé si nezaslouží nic než pohodu, bezpečí a život prostý bolesti. V takovém pohledu na svět nezbývá místo pro patriotismus či pilování vojenských dovedností. Socialista, který zjistí, že si jeho děti hrají s vojáčky, je obvykle znepokojený, ale nikdy nepřijde na to, čím je nahradit. Figurky pacifistů prostě nejsou to pravé. Hitlerova mysl, prostá veškeré radosti, to velmi silně cítí, a Hitler tedy ví, že lidé nechtějí jen pohodlí, bezpečí, krátkou pracovní dobu, čistotu, antikoncepci a všeobecný zdravý rozum. Přinejmenším občas chtějí také boj, sebeobětování, nemluvě o zvuku bubnů, vlajkách a vojenských přehlídkách. Ať už jsou coby ekonomické teorie tyto směry jakékoli, fašismus a nacismus dávají psychologicky mnohem větší smysl než kterékoli hedonistické pojetí života. Totéž lze nejspíš říct o Stalinově militarizované verzi socialismu. Všichni tři velcí diktátoři upevnili svou moc tím, že na svůj lid uvalili nesnesitelné břímě. Zatímco socialismus a dokonce i kapitalismus, ten v ještě skoupější podobě, říkají lidu „nabízím vám příjemné chvíle“, Hitler mu říká „nabízím boj, nebezpečí a smrt“ a celý národ mu padá k nohám. Později to lid možná začne štvát a změní názor, jako se to stalo na konci poslední války. Po několika letech vraždění a hladu zní „co nejvíce štěstí pro co nejvíc lidí“ jako dobrý slogan, ale v této chvíli vyhrává „lepší hrůzný konec než hrůza bez konce“. Bojujeme teď proti muži, který tento slogan vyřknul, proto nesmíme podceňovat sílu, s jakou působí na lidské emoce.

 

George Orwell, The New English Weekly, 21. března 1940