Moderní tvář neonacismu: Kryl, Palach a black bloc

 Od roku 1989 jsou neonacisté a neonacistky u nás skoro nerozlučitelně spojeni s některými rysy jejich hnutí (subkultura skinheads, násilí, alkoholové excesy, pangermánský nacismus a absence jakékoli pozitivní politické náplně), které jsou jim i přes snahy o rozsáhlou vnitřní a vnější proměnu stále připisovány. Od konce prvního desetiletí nového milénia se však tuzemští neonacisté snaží výrazně proměnit svoji tvář a politickou náplň. Posledním jevem, který tento trend dokumentuje, je vědomé zacházení neonacistů se symbolem komunismu a odporu proti němu.

Neonacisté na svých akcích už několik let pravidelně hrají písničky Karla Kryla, připomínají si výročí smrti Jana Palacha a videopozvánky na své demonstrace prolínají se záběry represí z dob bolševického režimu. Záměrem tohoto článku je rozkrýt tuto snahu, odhalit jazyk, kterým o sobě v současnosti neonacisté mluví, a zasadit daný jev do kontextu vývoje celého hnutí.

 Dělnická mládež Zlínsko pózuje pod bustou Karla Kryla

Hodní chlapci a děvčata v black blocu...

Okolo roku 2005 přináší největší změny na neonacistickou scénu skupina kolem kladenských Autonomních nacionalistů (AN) pod vedením známého tandemu Michal Glas a Jiří Bunda. Propagují do té doby neonacistům nepříliš vlastní taktiku black bloc (ta se v jejich podání změní spíš v módu) a snaží se vnést do neonacistického prostředí nová témata, jako je environmentalismus, antikapitalismus a odpor proti multikulturalismu. Nepovedené pokusy o infiltraci různých subkultur (techno, hip hop, hardcore atd.) doplňují vykrádáním symbolů, hesel a motivů anarchistického a autonomního hnutí a snaží se z násilníků s těžkými botami proměnit v hodné chlapce a děvčata čistící lesy od odpadků.

Přes prvotní odpor starších aktivistů, především kolem Národního odporu (NO) a Dělnické strany (DS), se daří na několik dalších let tento trend v neonacistickém hnutí prosadit. AN i s jejich black blocem dominují jako organizační platforma na veřejných akcích až do svého postupného faktického zániku v roce 2011, kdy se torzo Autonomních nacionalistů přetavuje do webového portálu revolta.info. Paradoxně právě Michal Glas, který v roce 2011 mimo jiné kvůli svému znechucení ze stavu neonacistického hnutí odchází, prosazuje druhou významnou tendenci při přeměně neonacistického hnutí, a to inspiraci italským progresivním fašistickým hnutím Casa Pound. Italské hnutí soustředěné kolem okupovaných domů a aktivismu zaměřeného na sociální problematiku je však příliš vzdáleno možnostem a schopnostem českých neonacistů, a přiblížení se vzoru Casa Pound se tak může dít jen v hlavách neonacistů, kteří k němu obdivně vzhlížejí. Casa Pound je ale nejvýznamnější obsahovou a grafickou inspirací pro – v současnosti hlavní – internetový portál neonacistického hnutí revolta.info, jejž spravují části bývalých AN a NO. Právě revolta.info je jedním z hlavních subjektů neonacistické scény, který začíná s vědomou prací se symboly minulého režimu, již budeme analyzovat dále.

Neonacistický slovník se od jejich proměny plní slovy jako svoboda, lidská práva a spravedlnost. Samolepka z dílny revolta.info.

...Zlobiví v Janově…

Aktivity neonacistického hnutí ve spojení s DS kulminovaly na konci roku 2008 při pokusu o pogrom na litvínovském sídlišti Janov, který se uskutečnil 17. listopadu 2008. Pochod se po skončení demonstrace DS proměnil v několikahodinový boj s policií, který pro neonacistické hnutí neměl obdoby. Sami neonacisté tyto události heroicky pojmenovali jako Bitvu o Janov. Kromě rozsáhlých nepokojů bylo pro tyto události charakteristické, že neonacisty podpořil relativně veliký počet místních lidí a že následně nikdo nebyl v přímém spojení s Janovem trestněprávně stíhán. To ale nezabránilo Dělnické straně a neonacistům interpretovat janovské události jako ukázku brutální policejní represe.

K dokreslení takového obrázku měl posloužit případ olomouckého neonacisty Viktora Aufarta, jemuž jeho podomácku vyrobený granát utrhl tři prsty. Nereálný příběh o policejní rozbušce, která měla toto zranění způsobit, stačil ke vzniku finanční sbírky a stránky „Patriot v nouzi“, za níž stál známý neonacista Filip Vávra. V nemocnici pak navštívil „patriota“ předseda DS Tomáš Vandas, který případ komentoval slovy: „Vinu za Viktorovo zranění nese tento zkorumpovaný režim, který se udržuje u moci prostřednictvím policejního násilí proti mladým demonstrantům.“ To, že se demonstrace a nepokoje odehrály ve stejný den, na který je datován zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě roku 1989, neonacistům skvěle posloužilo jako první oslí můstek k vykreslování sebe samých jako novodobé protirežimní opozice a skutečného disentu, proti němuž umí systém zakročit jen pomocí represe.

DS svoji PR kampaň zintenzivňuje tímto směrem zejména po podání návrhu Topolánkova kabinetu na rozpuštění DS, který vláda podala k Nejvyššímu správnímu soudu 24. listopadu 2008. Přestože je první návrh na rozpuštění DS z důvodů lemplovství státních orgánů v březnu roku 2009 zamítnut, přichází v červnu toho samého roku zásadní událost pro celou krajně pravicovou scénu – razie Power.

...nevinní ve vězení?

Policejní represe nebyly mířeny na organizátory a účastníky janovských nepokojů, ale byly zacíleny na neonacisty spojené s pořádáním koncertů white power kapel. V této spektakulární policejní akci, která měla jasně ukázat nový tvrdý přístup státu proti neonacistům, bylo v souvislosti s pořádáním neonacistických koncertů zadrženo deset lidí. V kontrastu s okázalostí celé policejní akce, kdy byly neonacisté zatýkáni po vtrhnutí zásahových jednotek do jejich bydlišť, se jevila policejní obvinění „za zamluvení hospodského sálu“ poněkud směšnými.

Neonacisté jako reakci na razie připravili sérii spontánních demonstrací v různých částech ČR. Snažili se také přijít s jasnější podpůrnou kampaní za stíhané soukmenovce, která měla za cíl vykreslit zadržené jako „prosté kluky, co měli rádi muziku“ a přirovnat je k hudebníkům, kteří byli perzekvováni za minulého režimu. V souvislosti s akcí Power se začínalo čím dál častěji mluvit o zadržených neonacistech jako disidentech a současném státě jako o totalitním režimu. To asi nejlépe vystihuje věta z pozvánky na demonstraci v Brně ze stránek NO: „Jen masové protesty a podpora veřejnosti vytvoří nátlak na představitele režimu, kteří budou muset novodobé disidenty propustit na svobodu.“

Do čela této kampaně se víceméně samozvaně postavil Filip Vávra, který veřejně na fóru hooligans.cz přemýšlel o pojmenování celé kauzy jako „české desítky“, což bylo ostatními aktivisty odmítnuto, protože název až moc připomínal pojmenování piva. Serióznější strategie pak neonacisté plánují na tajné schůzce 11. června v pražské restauraci V Cípu, které se kromě Vávry a dalších vůdčích postav NO účastní i šéfredaktor Dělnických listů Martin Zbela a zakladatelka ženské neonacistické organizace National Resistance Supporters – Women Side Martina Bauerová. Přítomnost poslední jmenované je důležitá, protože v té době pracovala pro PR agenturu AMI Communications a své pracovní kontakty pravděpodobně využila při rozesílání tiskové zprávy o zadržených neonacistech. Filip Vávra na následném solidárním shromáždění před úřadem vlády vystupuje jako mluvčí zadržených a snaží se je opakovaně vykreslit jako nevinné hochy a oběti policejní represe.

Martina Bauerová a ideolog českých neonacistů Erik Sedláček čekají na schůzku v Cípu.

Po žhářském útoku ve Vítkově, který se pokusila část neonacistického hnutí odsoudit, přichází pro neonacisty další rána, a to nová vlna razií Power II., jež je zaměřena na různé skupiny neonacistů. Mezi zatčenými jsou ale i přední aktivisté jako Patrik Vondrák, Michaela Dupová, Jiří Bárta či Matyáš Sombatti. Lídr pražské pobočky DS a člen NO Patrik Vondrák a zakladatelka dívčí neonacistické organizace Resistance Women Unity Michaela Dupová následně stráví více než rok ve vazbě a stanou se hlavními postavami, které mají symbolizovat oběti teroru vládnoucího režimu. Relativní hloupost policejních obvinění a tvrdost opatření opět nahrává mučednickému pojetí jejich příběhu a ironickému pojmenování kauzy jako „nálepkových teroristů“. 17. listopadu 2009 pokládají aktivisté Národního odporu a Dělnické strany, každý na samostatné akci, tradici protestů proti represím vůči neonacistickým aktivistům. Ty se s využitím silné symboliky 17. listopadu každoročně opakují. Neonacisté se také snaží zakládat občanská sdružení, která budou protestovat proti represi mířené na neonacisty, budou poskytovat právní pomoc a protestním akcím dají zdání podpory „občanské společnosti“. Za jedním z nich, sdružením Ingenuus, opět stojí Filip Vávra. Dojem podpory širší veřejnosti má také navodit snaha o spolupráci s osamělými občanskými aktivisty, jako je Jan Šinágl, Jiří Fiala nebo Vladimír Stwora, kteří se často netají svými obskurními názory.

 Jiří Fiala na neonacistické demonstraci 17.listopadu 2011 v Praze

Jan Šinágl na neonacistické demonstraci 17.listopadu 2011 v Praze

Represe ale v konečném důsledku opravdu přispívají k výrazné stagnaci celého hnutí a vyhrocení vnitřních sporů, což vede k reorganizaci a odlišnému taktizování. Rétoricky silnou tendencí, která z nové situace neonacistického hnutí povstává, je právě zacházení se symbolem komunismu. Bližší prozkoumání textů neonacistů a Dělnické strany sociální spravedlnosti nám mohou poskytnout několik vodítek k rozkrytí této tendence. Co se neonacisté snaží používáním symbolu komunismu říct? Jaké funkce pro jejich hnutí taková rétorika plní?

My jsme disent…

Téma minulého režimu, jeho represí a odporu vůči němu je v českém prostředí velice citlivé. Odhalování či tvoření paralel s dobou před rokem 1989 je proto i silným politickým nástrojem. Zveřejnění propojení někoho s předlistopadovým režimem je ultimátním nástrojem politické diskreditace, protože paměť velké části české veřejnosti ještě do této doby sahá, a stačí malé impulsy k tomu, aby si lidé vybavili její negativa. Toto zjistila nejenom mainstreamová politická scéna, ale v poslední době to zjišťuje i scéna neonacistická. Odtud se částečně odvíjí i rétorický vývoj jejích hlavních informačních zdrojů a aktivistických skupin, ať již jde o portál revolta.info, web přejmenované Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) nebo o server Radical Brux Boys. Všechny zmíněné ve větší či menší míře interpretují situaci, v níž se neonacistické hnutí nachází, jako analogickou k situaci protikomunistického disentu za minulého režimu. Nejde o analogii založenou pouze na vyargumentovaném porovnání povahy principů stojících v pozadí represí. Naopak jde o účelové, a dalo by se říci podprahové propojování protikomunistického disentu a neonacistické scény za pomocí využívání pojmů spjatých s označením represí za minulého režimu nebo odkazů k postavám jako Milada Horáková, Jan Palach nebo Karel Kryl. V českém kontextu, kde jsou aktivity a postavy protikomunistického disentu širokou veřejnosti respektovány a vysoce hodnoceny, to má pro neonacistické hnutí význam na několika rovinách.

Při soudních procesech s předními představiteli DSSS nikdy nezapomínají webové stránky DSSS upozorňovat na "komunistickou minulost" soudců.

…oni jsou zkorumpovaný režim

První ze zmíněných významů je konstrukce opozice „my versus oni“, neboli jasná veřejná identifikace nepřítele a vlastní vymezení se proti němu. Toto lze dobře sledovat na webu DSSS. Dělnická strana se zde snaží sebe samu prezentovat jako nezávislou opoziční sílu, která se „zkorumpovanému režimu“ (toto slovní spojení je v diskursu DSSS totéž co terminus technicus) jeví jako natolik silná, že režim považuje za nutné ji systematicky likvidovat metodami, které byly používány bolševiky proti jejich odpůrcům. DSSS se pomocí svých textů snaží veřejně jasně oddělit od zkorumpovaného režimu (za jehož součást pokládá všechny ostatní politické strany) a navenek tím prezentovat svoji výjimečnost coby jediné dobré a vůdčí politické strany. Primárně přitom apeluje nikoliv na většinovou voličskou populaci, nýbrž na již určitým způsobem vyhraněné lidi, kteří sami sebe vyčleňují ze stádovitých zotročených mas („ovčanů“), tlačících se „kvůli slevovým poukázkám před obchodními domy IKEA“ (DSSS) nebo nečinně přihlížejících zvůli režimu. Svými texty vytváří jasnou dělicí linii mezi záporňáky (zkorumpovaný režim) a hrdiny („nacionalisté“). V podstatě jednoduchý příběh je rozehrán v tom smyslu, že záporňáci stále stojí za fungováním zločinného režimu plynule navazujícího na období před „falešnou“ či „zrazenou“ revolucí („sametovým podvodem“) roku 1989 a operujícího za pomocí stále stejných praktik. „Bývalí komunisté a nomenklaturní kádry bez skrupulí převlékli kabáty a v nové době se etablovali do všech rádoby demokratických politických stran.“ (DSSS) Nechybí ani nejjednodušší diskreditační metoda účinná v postkomunistických zemích – osobní i paušální onálepkování politických oponentů jako „maoistů z Rudého práva“, marxistů, „požíračů lidských práv“ a podobně. Ostatně marxismus a „levičáctví“ jsou charakteristiky připisované v textech DSSS celému stávajícímu režimu; z těchto pozic je pak veden útlak na „nacionalisty“, tedy disidenty. Ti jsou prezentováni jako „skutečná opozice“ („národní opozice“) vůči zkorumpovanému a levicově extrémnímu režimu, což je kromě takto znějících explicitních výroků dokládáno mimo jiné i zdůrazňováním spolupráce s tak obskurními postavami, jako je tvrdý („do morku kosti“) antikomunista Jan Šinágl.

Závažnost opozičního postavení pak mají podtrhávat piety neonacistů za Miladu Horákovou či Jana Palacha („Připomeňme si jeho oběť v době, kdy jsme další totalitě mnohem blíže, než si většina populace je ochotna připustit.“ – revolta.info), jejichž fotografie si vypůjčují ke zdůraznění textového sdělení. Radikalitu a militantnost podtrhuje oslava bratří Mašínů (Radical Boys). K příležitosti výročí 17. listopadu se DSSS dovolává boje za svobodu a demokracii a v jejich jménu proklamuje nutnost vyjít do ulic. Staví se tak do pozice ochránkyně svobody, lidských práv a demokracie v linii protikomunistického disentu, což se v kontextu jí prosazované politiky jeví opravdu paradoxně. V rámci tohoto boje se pak opět vymezuje proti veškerému zbytku politické scény a za jedinou cestu ke svobodě považuje odstranit staronový režim „a nekompromisně potrestat všechny viníky, zloděje a gaunery. Ale současně na jejich místa musí přijít lidé, kteří jsou nezatížení polistopadovým vývojem a neušpinili si ruce se zločinným režimem tzv. demokratů.“ (DSSS) Kontext samozřejmě implikuje, že těmito lidmi mají být členové DSSS. V tomto bodě je opět zřetelný důraz na absolutní odlišení DSSS od jejich nepřátel – s DSSS má přijít něco úplně jiného, absolutně dobrého a nepošpiněného. „Květiny pokládané Havlem na Národní třídě jsou pošpiněním a zostuzením památky lidí zbitých komunistickými komandy večer 17. listopadu 1989.“ (revolta.info) Prvním sdělením, které neonacistické hnutí směřuje veřejnosti za pomocí analogií s předlistopadovou dobou, je: „Jsme jiní a představujeme něco nového.“

Ilustrace s Miladou Horákovou z neonacistických stránek a vzpomínání na Jana Palacha.

Proti marxistickolidskoprávnímu pohledu

Přirovnání k minulému režimu funguje i jako nástroj veřejné delegitimizace toho současného. Neonacisté obratně přejali slovník běžně používaný k popisu bolševických, ale i nacistických represí a v souvislosti se zatýkáním některých špiček neonacistické scény píší o „politických procesech“ a články opět ilustrují fotkami Milady Horákové a dalších. Tím velice sugestivně kladou rovnítko mezi současností a v českém kontextu opovrhovanou předlistopadovou minulostí. Zejména na serveru revolta.info se slušné pozornosti těší například výroky sovětského disidenta Alexandra Solženicyna a poměrně dost prostoru je věnováno i dalším osobnostem perzekvovaným bolševiky či nacisty. Nutno podotknout, že tento výběr je pochopitelně politicky zaměřen tak, aby alespoň částečně souzněl s ideály neonacistického hnutí. V mnohých textech je možno nalézt popisy zločinů bolševického režimu a Rudé armády (nucené práce v uranových dolech, vykonstruované procesy, střelba do německých civilistů atd.), aby vzápětí následovalo připomenutí, že současný „(post)komunistický“ režim je přímo svázán s tím, za nějž k těmto zločinům došlo, a je tedy za ně přímo odpovědný. Stránky Radical Boys se poměrně často věnují různým kauzám spojeným s KSČM a popisují těsnou propojenost současného a předlistopadového režimu. Sympatie dnešního režimu („havlismus-humanismus“, „neonormalizace“) s bolševiky, implikující zodpovědnost za jeho zločiny, jsou dokládány výroky, jako je ten následující: „Soudit sedmdesátiletou komunistickou prokurátorku není humanistické, ale hnát k soudu devadesátileté bývalé dozorce pracovních táborů je plně v souladu s marxistickolidskoprávním pohledem na svět.“ (Radical Boys) Podobně vyznívá například i obrázek Václava Havla podávajícího si ruku s jedním z komunistických pohlavárů. Sdělení, které popsaná interpretace přináší, je, že současný režim je špatný a nemorální, a to stejně jako ten minulý. Vztaženo ke konkrétní instituci: „Kontrolní orgány demokracie jsou spolehlivé a správné asi tak, jako byl nejvyšší kontrolní orgán před 20 lety – totiž politbyro KSČ.“ (revolta.info)

Tímto transparentem reagovali Radical boys na smrt Václava Havla

Kromě interpretace současné politické reality směrem navenek má prezentace neonacistického hnutí jako novodobého disentu i vnitřní funkci pro neonacisty samotné. V českém prostředí, kde protikomunistický disent získal prestižní status, evidentně hraje sebevykreslení neonacistické scény jako novodobého disentu motivační a stmelující roli směrem dovnitř. Heroizace postav, jakými jsou uvěznění aktivisté či sportovec Zaremba (veřejně podporující DSSS), napomáhá vytvářet viditelné vzory pro hnutí motivující k aktivizaci. „Být nacionalista, neznamená stát opodál, ale jednat.“ (revolta.info) Často se opakující motiv zkorumpované justice, politických procesů, politických vězňů a režimního útlaku posiluje nutnost „národovců“ semknout se a společně této nespravedlnosti čelit. Do popředí jsou v neonacistických textech kladeny obecně pozitivně zabarvené ideály jako svoboda, což dodává zapojení do hnutí punc morální povinnosti. Vymezení se proti „masám“ či „ovčanům“ pak posiluje konstrukci neonacistického hnutí jako jakési osvícené elity – předvoje změny k lepšímu.

Ve zkratce se dá říci, že to, jakým způsobem neonacistické texty vykládají vztah předlistopadového a polistopadového období, plní několik funkcí. Zaprvé napomáhají veřejně delegitimizovat současný režim, zadruhé jasně veřejně identifikují nepřítele a vymezují se vůči němu, zatřetí vnitřně motivují, stmelují a aktivizují neonacistickou scénu.

Síla obrazu                                                                                                                                                                                   Důležitým rysem, který představuje součást snahy neonacistů při zacházení se symbolem minulého režimu, je jeho obrazová podoba. Zde lze hledat inspiraci neonacistů u italského hnutí Casa Pound a projektu Zentropa.info, které si dává záležet na práci s grafikou, ilustracemi a dojmem, jímž působí. Ne náhodou se stránky revolta.info grafickou podobou takřka shodují se stránkami zentropa.info. Naléhavost a jasnost paralely s komunistickým režimem má vytvořit doplnění fotografií Milady Horákové a vězňů gulagu k článkům zabývajícím se represemi vůči neonacistům. V dalších článcích, které popisují například „realitu života v kapitalistické společnosti“, používají neonacisté známé fotky života z období normalizace. Podmanivé obrázky zásahů police proti neonacistickým demonstracím, jež jsou kladeny vedle obrázků zásahů policie proti protirežimním demonstracím z období komunismu, jsou například použity na letáku napsaném v angličtině, který mají neonacističtí aktivisté rozdávat turistům, aby upozornili na porušování lidských práv v ČR. Obrazy represe tvoří i důležitou část v některých mobilizačních videích, jež zvou na demonstrace proti „politickým procesům“. Zde opět neonacisté prolínají zásahy současné policie se zásahy policie bolševického aparátu.

Autoři: Richard Kocourek, Petr Aubier

Článek vyšel v časopisu Akce! č.16

Akci! č.16 můžete objednávat na našem e-shopu, nebo stálých distribučních místech.

Související články