Přicházíme s projektem cyklu rozhovorů, jehož cílem je dodat kritické vědění o problému anticiganismu a rasové dominance v České republice a nabít tak argumentační „municí“ všechny antifašisty a antifašistky do každodenních debat s vlastním okolím. Dnes začínáme krátkým úvodem.
Léto roku 2011 na Šluknovsku. Proti-romský rasismus se opět vylil z hospod, barů a domácností „slušných občanů“ do ulic. „Cikáni do plynu!“ řval jednohlasně dav a houfoval severskými maloměsty. Naháněl Romy. Naháněl hrůzu. Nenávist „slušných" vůči „nepřizpůsobivým“ vyvrcholila — v české společnosti nic neočekávatelného. Anticiganismus je všeprostupující a vytrvalý. Liší se snad jen brutalitou projevů, systematičností a mírou zapojení různých částí společnosti. Rasistické vraždy Romů nožem neofašistů a neonacistů, které s železnou pravidelností probíhají v Česku od počátku devadesátých let, pro tentokrát vystřídaly pokusy o pogromy a lynčování ze strany „slušných“ občanů. Do slepé uličky se tím dostala státem rozvíjená a médii živená ideologie extremismu, které se dlouhodobě daří systematický rasismus vidět jen mezi neonacistickými radikály, čímž zakrývá jak rasistické základy občanské společnosti, a mnoha masových médií, tak státu samotného. V Česku se totiž extrémním stal střední proud. Nejedná se o nic nového. Naopak. V 90. letech bylo běžné a tolerované mezi lidmi i ve státních institucích jako jsou školy, soudy, policie, parlament, lokální zastupitelství atp. systematicky nenávidět cigány, daleko více než je tomu dnes. V parlamentu seděli Republikáni a jejich vůdce Sládek ještě v roce 1996 v televizi citoval svého příznivce, že „Cikáni by měli být trestně odpovědní již od narození, protože to už je prakticky jejich největší zločin“. Zní to dnes přehnaně?
Tak se zeptejte lidí okolo vás, co si o tom myslí. Budete překvapení! Zdá se, že se dnes česká společnost vrací na stejnou úroveň společensky tolerované nenávisti jako v 90. letech. Tato nenávist už není tak brutálně přímá a otevřeně hloupá, ale je skryta do uhlazených pojmů „nepřizpůsobivosti“ a pozitivního nacionalismu. O to je ale plíživější.
Z proti-romské nenávisti se stala úspěšná strategie v předvolebním marketingu politických stran. A to nemluvíme pouze o náckovské Dělnické straně sociální spravedlnosti, která vycítila populistickou šanci a učinila z anticiganismu od šluknovských bouří své hlavní a víceméně jediné téma a díky tomu se pomalu připravuje na vstup do oficiální politiky. V Ústeckém kraji snad nebylo strany, která by před krajskými volbami z října 2012 nehrála na struny slušnosti a boje proti nepřizpůsobivým.
Anticiganismus prostoupil i subkultury mládeže prezentující se jako anti-rasistické, stejně jako omámil mysl mnoha antifašisticky smýšlejících jedinců. Několikrát jsme se setkali s lidmi, kteří do krve nenáviděli neonacisty a rasisty, na koncertech kapely Rozpor zpívali spolu se zpěvákem refrén hitovky „Až do konca života, budem antifašista!“, ale když přišla řeč na cigány, tak neváhali tahat z rukávu předsudky toho nejhrubšího zrna, rasistické stereotypy a dorazili to urážlivým vtipem. Kocourkov? Paradox? Stupidita? Tvrdá realita, ze které se chce člověku zvracet. Aby bylo jasno, být antifašistou či antifašistkou znamená bojovat i proti anticiganismu. Je to jasné jako facka — historicky, z logiky věci, aktuálně i lidsky.
Co dělat s anticiganismem? Má vůbec smysl se angažovat mimo logiku integračního paternalismu, pomocí kterého stát, ale i organizace jako například Člověk v tísni, Romy převychovává, nutí k disciplíně, pacifikuje a vydržuje v chudobě? Co třeba si nejprve vyjasnit, o čem že je to vlastně řeč a co všechno je tudíž ve hře? Dlouhodobě říkáme, že anticiganismus není primárně problémem Romů, kteří si sami můžou za to, že je slušní lidé chtějí zplynovat. Není ani pouze problémem bílých, pro jejichž nenávist vůči Romům je živnou půdou vlastní frustrace z nezaměstnanosti, chudnutí, sociální nejistoty, arogance státní moci či absence budoucí perspektivy. Nikoli. Vyhýbáme se představě rasismu coby sváru dvou skupin, z nichž jedna je viníkem a druhá nevinnou obětí. Nevěříme na příběh o hodných Češích a zlých Romech a vice versa. O tom rasismus není.
Chceme-li porozumět logice fungování rasismu ve společnosti, musíme jít více na dřeň a tedy za chápání rasismu coby prosté interakce dvou skupin. Namísto rasismu bílých proti černým a obráceně proto raději hovoříme o anticiganismu jako o jednom z klíčových mechanismů a zároveň ústřední tváři rasové dominance ve společnosti. Ta je historicky nakumulovanou nadvládou, která vychází z několik staletí trvající dominance evropského bílého muže ve světě i „správy“ menšin ve svých společnostech. Dominance je komplexní, tzn. její síla spočívá v koprodukci státu, trhu i společnosti a synergii různých druhů moci — ekonomické moci, která např. diskriminuje na trhu práce; politické moci, skrze kterou stát, krajská a městská zastupitelstva a přidružené nevládní organizace paternalisticky kultivují sociální a prostorovou segregaci, nerovnost a díky tomu se sebe-zachovávají; sociální moci, která umožňuje chovat se k jednotlivým skupinám ve společnosti např. při shánění vlastního bydlení odlišným způsobem a konkrétním skupinám tak znemožňuje plnohodnotnou účast na každodenním společenském životě; kulturní moci, která umožňuje druhé reprezentovat (tzn. i obviňovat a pranýřovat) v médiích, učebnicích, lidskoprávní agendě státu a nevládek a veřejném diskurzu bez možnosti sebe-reprezentace těch druhých; symbolické moci, která umožňuje kategorizovat a klasifikovat jednu skupinu jako většinovou normu a další stigmatizovat jako abnormální menšiny, jejichž kvalita se poměřuje vzdáleností od normy.
A v neposlední řadě je rasová dominance mocí všeprostupující — tzn. prostupuje nikoli jen různé instituce, ale i všechny jedince — jejich myšlení, jednání či tělesnou gestikulaci. Mechanismy rasové dominance jsou hluboko vepsány jak do Čecha, tak do Roma, jak do bohatého, tak do chudého, jak do manažerů Člověka v tísni, tak do vyloučeného degeše, jak do nás, tak do vás. Vymezují možnosti na poli jednání, strukturují myšlení a zároveň se skrze osvojení si pravidel dominance jedincem rozvíjejí a reprodukují dále a dále. Hovořit namísto rasismu o mechanismech rasové dominance nám přijde adekvátnější vůči současné situaci, lépe teoreticky ukotvené a snadněji napojitelné na jiné kritické diskurzy anti-autoritářského a autonomního hnutí.
Anticiganismus je tedy jedním z klíčových, všeprostupujících a všudypřítomných mechanismů a tváří rasové dominance v „české“ společnosti. Jeho logiku jsme se pokoušeli trasovat v rozsáhlé analýze „Rozděl a schvaluj“. Jedním z pilířů, na kterém dlouhodobě funguje, je systém státem garantovaného vzdělávání — v procesu vzdělávání systematicky segreguje děti z ghett do zvláštních škol, čímž je udržuje v mocensky poníženém postavení lidí žijících na okraji společnosti a v obsahu výuky stejně systematicky ignoruje jakékoli reflektované vědění o rasismu, menšinách a zejména cigánech, či ještě lépe vědění produkované cigány samotnými. Tam, kde chybí základní povědomí o druhém se otevírá vakuum, které vyplňuje primitivní a negativní vědění založené na předsudcích a nenávisti. Desítky tisíc Romů musely umřít v koncentračních a pracovních táborech za druhé světové války, aby se o romském holokaustu člověk mohl dozvědět jednu větu v učebnicích dějepisu. Na místě pracovního tábora pro Romy v Letech u Písku pořád stojí prasečák, který jako by zpřítomňoval, kolik se toho o romském holokaustu ví a jak málo je vědění o Romech dnes důležité. Ve společnosti informací, kde člověk neví o romském holokaustu, jako kdyby se ani nestal.
Proto přicházíme s projektem „Cikáni do plynu? Argumenty proti anticiganismu“, který si klade za cíl toto vědění dodávat v nepravidelných, přesto vytrvalých dávkách — a to formou rozhovorů s lidmi, kteří mají k tématu co říct. Kritériem výběru oslovených nebyl primárně jejich politický profil, není tudíž výjimkou, že se v rozhovorech prezentované názory s těmi našimi v mnoha bodech rozcházejí. I proto budeme rozhovory prokládat vlastními krátkými reflexemi, jejichž cílem bude občasně komentovat názorové nesrovnalosti a zejména držet ucelenou linku projektu jako takového. Ideologická čistota není zásadním předpokladem ani cílem projektu. Tím není ani ambice poskytnout vlastnivědné a tradiční vědění o Romech, jejich kultuře, zvycích, způsobech života a podobně. Ústředním cílem je dodat vědění k anticiganismu coby mechanismu a tváři rasové dominance ve společnosti, ze kterého si čtenář/ka vybere to zásadní pro vlastní argumentační zásobu. Proto se budeme věnovat tématům jako: Média a reprezentace, Marginalita a 'kultura chudoby', Romové v dětských domovech, Nucené sterilizace, Školství jako mechanismus reprodukce sociálních nerovností, Prostorové segregace, Státní politiky romské integrace, Chudoba a zajištění živobytí, Historická paměť a právo na kulturu, Člověk v tísni a vydržování člověka v tísni či Romský aktivismus.
Tam, kde stát selhává, chceme nechat cirkulovat vědění, jež by mohlo krotit šíření anticiganismu mezi lidmi a zároveň umožnit jeho pochopení v komplexní rovině, jež do sebe coby součást problému zahrne stát, trh i společnost a nepopisovat situaci jako konflikt dvou skupin obyvatel. Je nám jasné, že projekt samotný z rasistických čtenářů rasismus nevytluče. Můžete ho ale z nich vytlouct vy — všechny naštvané antifašistky a antifašisti, kterým tímto dodáváme argumentační munici do školních, pracovních, hospodských, rodinných, internetových a jiných debat s lidmi, se kterými ještě má cenu se hádat.
Uvítáme jakékoli kritiky, komentáře, nápady. pište na cyklusoromech@antifa.cz